0

Kolaps evropské vědy

Po druhé světové válce se většina Evropanů shodla, že vědecký výzkum nejen posílí jejich hospodářství, ale také jim zajistí větší technologickou nezávislost na Spojených státech a stane se katalyzátorem společenské změny. Britská Královská společnost prosazovala vytvoření německé Společnosti Maxe Plancka s odvoláním na to, že solidarita mezinárodních vědeckých obcí může přispět k usmíření bývalých nepřátel. To vedlo k založení velkých projektů, jako jsou Evropské středisko pro jaderný výzkum (CERN), Evropská kosmická agentura (ESA) a Evropská molekulárně biologická organizace (EMBO), aby pomohly sjednotit evropské výzkumné snahy v základní vědě.

Dnes však evropská věda ve většině zemí upadá (výjimkami jsou Švédsko, Finsko a Island), mrhá existujícím potenciálem talentu a ztrácí přitažlivost pro mladé lidi. Pracuje-li mladý evropský vědec v USA, získá 2,5krát víc příspěvků na vědeckou činnost než v Evropě. Není tedy divu, že dochází k odlivu mozků. Vskutku, Evropa má jen pět vědeckých výzkumníků na tisíc obyvatel, zatímco USA jich mají osm a Japonsko devět. Navzdory tamní silné vědecké tradici jsou čísla týkající se střední Evropy ještě horší a cena integrace do EU zřejmě posune priority ještě dál od vědy a vzdělávání.

Ubývající rozpočty poškozují i zavedené vědce. Pro nadace je například těžké ve vědách o životě najít špičkové Evropany, jimž by udělily své granty. Příčinou není nižší vědecká kvalita, ale vyšší úroveň trvalé podpory, již mají k dispozici vedoucí amerických skupin, aby mohli nové myšlenky proměňovat v objevy.

Obrovské vojenské a zdravotnické investice vlády USA daly vzniknout nezbytnému množství výzkumu, který dále láká soukromé investice – včetně investic od evropských firem, zejména ve farmaceutickém průmyslu. Něco obdobného může fungovat i v Evropě – a funguje to. Deset let nepřetržitého veřejného financování dnes například ve Finsku působí jako katalyzátor soukromých investic a podněcuje pravidelné navyšování rozpočtů v oblasti výzkumu a vývoje.