Terorismus v Londýně a francouzské i nizozemské odmítnutí ústavní smlouvy Evropské unie opět vrátily do módy europesimismus. Krach červnového summitu EU a trpké rozbroje mezi Tonym Blairem a Jacquesem Chirakem dokonce podnítily některé pozorovatele k vyhlášení začátku konce Evropy.
Tito lidé se však mýlí. Evropa není mrtvá ani neumírá. Nedávné události přesto znamenají konec jedné podoby evropské integrace – vize o „stále těsnější unii“, z níž vznikne federální stát a stane se novou supervelmocí.
Této vizi však nebylo dáno přežít ještě před nedávnými nezdary. V okamžiku, kdy se původní šestice zakládajících zemí začala rozšiřovat o severoevropské, jihoevropské a nejnověji i o východoevropské země, byla stará federální vize odsouzena k zániku. Ústava byla koncipována tak, aby učinila pětadvacetičlennou Evropu efektivnější, nikoliv aby vytvořila silný federální stát.
Terorismus v Londýně a francouzské i nizozemské odmítnutí ústavní smlouvy Evropské unie opět vrátily do módy europesimismus. Krach červnového summitu EU a trpké rozbroje mezi Tonym Blairem a Jacquesem Chirakem dokonce podnítily některé pozorovatele k vyhlášení začátku konce Evropy.
Tito lidé se však mýlí. Evropa není mrtvá ani neumírá. Nedávné události přesto znamenají konec jedné podoby evropské integrace – vize o „stále těsnější unii“, z níž vznikne federální stát a stane se novou supervelmocí.
Této vizi však nebylo dáno přežít ještě před nedávnými nezdary. V okamžiku, kdy se původní šestice zakládajících zemí začala rozšiřovat o severoevropské, jihoevropské a nejnověji i o východoevropské země, byla stará federální vize odsouzena k zániku. Ústava byla koncipována tak, aby učinila pětadvacetičlennou Evropu efektivnější, nikoliv aby vytvořila silný federální stát.