MILÁN – „Neúspěch nikdy nepřiznávejte. Kdykoli je zřejmé, že cíle nedosáhnete, prostě si prodlužte termín pro jeho splnění. Dřív nebo později se vám to podaří.“ Toto jednoduché pravidlo, namnoze uplatňované ve východní Evropě za socialistické éry, je oblíbené i mezi byrokraty Evropské unie v dnešním Bruselu.
24. března 2010 bude zpečetěno to, co všichni pozorovatelé evropského dění vědí už dlouho: EU se nepodařilo dosáhnout cílů hospodářského růstu, efektivity a modernizace, jež si před deseti lety stanovila v Lisabonu. Unie se nestala „nejdynamičtější ekonomikou světa“, ale spíš ztrácí půdu pod nohama.
Mezera příjmu na hlavu v EU15 (skupině členských zemí před vstupem převážně postkomunistických států v roce 2004) oproti Spojeným státům – považovaná u mnoha cílů za ukazatel stavu – se drží beze změny na 30-40 %, v závislosti na úpravě o paritu kupní síly. EU jako celek nesplnila ani jeden ze 17 kvantitativních cílů stanovených v Lisabonské strategii. A všechny kvalitativní cíle, doplněné do procesu dodatečně, se využívají zejména jako potrava pro národní byrokratické aparáty, jež připravují plány v rámci takzvané „otevřené metody koordinace“.
MILÁN – „Neúspěch nikdy nepřiznávejte. Kdykoli je zřejmé, že cíle nedosáhnete, prostě si prodlužte termín pro jeho splnění. Dřív nebo později se vám to podaří.“ Toto jednoduché pravidlo, namnoze uplatňované ve východní Evropě za socialistické éry, je oblíbené i mezi byrokraty Evropské unie v dnešním Bruselu.
24. března 2010 bude zpečetěno to, co všichni pozorovatelé evropského dění vědí už dlouho: EU se nepodařilo dosáhnout cílů hospodářského růstu, efektivity a modernizace, jež si před deseti lety stanovila v Lisabonu. Unie se nestala „nejdynamičtější ekonomikou světa“, ale spíš ztrácí půdu pod nohama.
Mezera příjmu na hlavu v EU15 (skupině členských zemí před vstupem převážně postkomunistických států v roce 2004) oproti Spojeným státům – považovaná u mnoha cílů za ukazatel stavu – se drží beze změny na 30-40 %, v závislosti na úpravě o paritu kupní síly. EU jako celek nesplnila ani jeden ze 17 kvantitativních cílů stanovených v Lisabonské strategii. A všechny kvalitativní cíle, doplněné do procesu dodatečně, se využívají zejména jako potrava pro národní byrokratické aparáty, jež připravují plány v rámci takzvané „otevřené metody koordinace“.