0

Poslední velká šance pro Evropu

STANFORD – Rezignace řeckého premiéra Jorgose Papandrea a italského premiéra Silvia Berlusconiho výrazně upozornily na to, jak Řecko, Itálie a mnohé další země příliš dlouho zastíraly dlouhotrvající problémy svých přebujelých veřejných sektorů s neudržitelnými dávkami sociálního zabezpečení. Smysluplná reforma je už dnes pro řadu těchto zemí skutečně nevyhnutelná.

Systémy sociálního zabezpečení v Evropě, stejně jako ve Spojených státech, Japonsku a jinde, byly oproti dnes převažujícím podmínkám nastaveny za značně odlišných ekonomických a demografických okolností – za svižnějšího hospodářského růstu, rostoucích počtů obyvatel a nižší naděje dožití. Vlády (pozornost se momentálně upírá na Řecko a Itálii, ale nejsou samy) slibovaly příliš mnoho, příliš mnoha příjemcům a příliš dlouho. Má kniha Too Many Promises (Příliš mnoho slibů) z roku 1986 poukazovala na tentýž neduh amerického systému sociálního zabezpečení.

Tento zásadní problém se teď projevil neudržitelnou dluhovou dynamikou těchto zemí. Členství v euru, které přechodně umožnilo rozsáhlé půjčky za nízkých úrokových sazeb, jej ještě zhoršilo.

Jediným permanentním řešením evropské krize je reforma dávek sociálního zabezpečení. Člověk doufá, že za pomoci národních vlád, Evropské centrální banky, Mezinárodního měnového fondu a Evropského mechanismu finanční stability se díry v hrázi financování suverénního dluhu podaří dočasně zalepit a že evropské banky budou rekapitalizovány. Zabere to však, jen pokud strukturální reformy zajistí mnohem silnější konkurenční schopnost těchto ekonomik. Musí jednak snížit daňové zatížení, jednak srazit přebujelé transferové platby. Až příliš mnoho lidí čerpá dávky v poměru k počtu těch, kdo pracují a platí daně.