0

Neviditelné zdi v Evropě

Historickým zvratem se stal ten okamžik, kdy se nová německá vláda kancléře Gerharda Schroedera odhodlala nabídnout neměcké občanství svým čtyřem miliónům zahraničních (převážně tureckých) residentů. Německo bývalo ze všech evropských zemí, jež odvozují občanskou legislativu od zákonů “krve”, pro cizince věru tím nejobtížnějším místem, kde právě žádat o občanství. Vynutí si tento krok, následovaný podobnými ve Francii, nový evropský přístup k imigrantům? A měli by se imigranti této nabídky chopit? Dějiny i současná praxe nás varují, že by si vše měli dvakrát promyslet, než tak učiní.

Evropa, ta, jenž byla jednou pro vždy ztotožněná s pojmem “západ”, se stále drží vznešené vize svého poselství: přinášet celému světu ovoce osvícenectví a zkušenosti demokracie. Zrozena v amerických a francouzských revolucích, spojila tato vize pevně Evropu se Severní Amerikou v jednu širokou atlantickou civilizaci. Díky Voltairovi a Kantovi byla představa Evropy rozšířena na kosmopolitní ideál celosvětového občanství. Z této představy pak nebyly vyjmuty nejen východoevropské země, jako bylo třeba Rusko, ale tato naděje byla přislíbena celému světovému společenství, jenž by pak mohlo držet pohromadě, stmeleno velkodušností osvícenectví.

Dnes, kdy se západní Evropa sjednocuje ve jménu své nové měny, eura, je toto božské vnuknutí neustále omezováno. Studená válka přirozeně rozdělila Evropu ve dví. A Evropská unie nyní dělí nejen východní Evropu, ale rovněž Spojené státy, které v současné bodě patří mezi její největší rivaly.

Pojem Evropa nyní v zásadě znamená jen “západní Evropa”, kde členské státy EU společně chrání své hranice, fakticky i teoreticky, proti všem vetřelcům i jejich možné hrozbě. Mělo by být Polsku, Maďarsku a České republice umožněno přistoupit? Možná – ale představa vstupu Srbska, Rumunska a Bulharska je zneklidňující a podivná; a ještě více myšlenka, že by se částí této nové Evropy mělo jednou stát i Rusko. Také případ Turecka je samozřejmě nadmíru problematický. Evropa tak vskutku vzkřísila k novému životu jedny z nejstarších a nejvýlučnějších ze svých stigmat jedinečnosti – nejen ta proti islámu, ale rovněž proti zemím ortodoxního křesťanství.