0

Evropský destabilizační mechanismus

MNICHOV – Do roku 2010 měla být Evropa „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní společností na světě“. Tak znělo oficiální prohlášení Evropské komise v takzvané Lisabonské agendě v roce 2000. Dnes uplynulo od tohoto smělého závazku deset let a je to oficiální: Evropa není co do růstu světovým šampionem, nýbrž spíše loudalem. Zatímco současné členské země EU zaznamenaly v uplynulých deseti letech růst celkem o 14%, Severní Amerika vzrostla o 18%, Latinská Amerika o 39%, Afrika o 63%, Blízký východ o 60%, Rusko o 59%, Singapur, Jižní Korea, Indonésie a Tchaj-wan o 52%, Indie o 104% a Čína o 171%.

Evropané chtěli svého cíle dosáhnout mimo jiné prostřednictvím další ekologické ochrany a větší sociální soudržnosti – to jsou žádoucí cíle, ale rozhodně ne růstové strategie. Ukázalo se, že Lisabonská agenda je pouhý vtip.

Evropskému Paktu stability a růstu z roku 1995 se nevedlo o nic lépe. Členské země EU se dohodly, že omezí své fiskální deficity na 3% HDP, aby zajistily dluhovou disciplínu pod eurem, takže žádná země nebude moci novou měnu používat k tomu, aby si brala sousedy jako rukojmí a nutila je k záchranným operacím. Ve skutečnosti státy EU překročily tříprocentní limit 97krát.

Ve 29 z těchto případů bylo porušení přípustné v souladu s původní formulací paktu, protože dotyčné země procházely recesí. Ve zbývajících 68 případech však byly deficity nad 3% HDP jasným porušením paktu a evropská rada ministrů financí (Ecofin) měla uvalit sankce. Ani jedna země však nikdy nebyla potrestána.