0

Černí pasažéři Evropy

Ve Spojených státech musí jednotlivé státy, které uskutečňují nezdravé fiskální politiky, zaplatit jistou daň. Oproti lépe spravovaným státům se jejich dluhopisy prodávají se slevou. Vyšší dluhová služba, již musí hradit, slouží – do jisté míry – jako určitá forma kázeňského opatření proti pokušení utrácet teď a platit až příště.

Jistěže, disciplina trhu není dokonalá: trh s obligacemi příliš dobře „nevidí“ implicitní budoucí závazky (třeba přislíbené výplaty penzí). Nicméně tato vynucená fiskální kázeň, společně s vnitřními rozpočtovými postupy jednotlivých států, brání v USA už od dob Velké deprese vzniku rozsáhlé fiskální krize na úrovni státu.

Teď se podívejme na Evropu. Před příchodem eura se v jednotlivých národních státech v jižní Evropě vyskytlo mnoho fiskálních krizí, jež vyvolávaly vlny vysoké inflace. Po zavedení jednotné měny se však možnost řešit fiskální krize prostřednictvím inflace uzavřela, neboť nad měnovou politikou teď drží hlídku Evropská centrální banka (ECB).

Avšak třebaže už národní státy nemohou při řešení svých nevyvážených financí spoléhat na inflaci, jednotná měna jim umožňuje k prodlužování výdajových dýchánků a k odsouvání politické zodpovědnosti za období laissez les bons temps roulés využívat dluhové kapacity, jež řádně přísluší jiným členům Evropské unie. Aby této možnosti předešla, EU vytvořila Pakt o stabilitě a růstu: vládní deficity měly být nižší než 3% HDP.