0

Rozdělená Evropa kdysi a dnes

LUBLAŇ: Od Joschky Fischera k Jacquesu Chiracovi se vize federální Evropské unie začínají množit jako houby po dešti. Pro Slovince jsou to vesměs znepokojující připomínky federální podoby někdejší Jugoslávie. Jugoslávská federace se rozpadla, neboť ve snaze sjednotit tolik rozdílů mohla být zvládnuta jen nedemokratickým, autoritativním způsobem. Měli by Slovinci, kteří se během krvavého rozpadu Jugoslávie vyhnuli nehoršímu, dnes skočit do nového federalistického dobrodružství, třebaže evropského?

Tato volba se pochopitelně netýká jen Slovinců a je tak jako tak rukojmím jiných zájmů. Před deseti lety, kdy padla Berlínská zeď a Německo se znovu sjednotilo, tvrdily evropské demokracie, že chtějí napravit historickou nespravedlnost způsobenou poválečným rozdělením Evropy, kdy se země střední a východní Evropy staly jakousi válečnou kořistí Sovětského svazu. Dnes ale – a to vám potvrdí snad každý na východ od někdejší železné opony – se rozšiřování hýbe kupředu hlemýždím tempem.

Kandidátské země musí sladit své politické a ekonomické systémy s takzvaným „acquis communautaire“; stávající členové Unie chtějí revizí struktur EU zajistit bezproblémové přijímání nových členů. Často slýcháme, že práci Evropské unie znesnadňuje už i dnešní počet jejích členů a že je proto v podstatě nemožné, aby její rozšíření na 27 členů stávající systém nijak neohrozilo.

První odpovědí EU na tyto obavy byly minimální změny – např. počet komisařů, váha hlasů v Radě ministrů, či způsobilá hlasovací většina. Avšak krátce po amsterdamském summitu v roce 1997 se „minimalismus“ projevil jako nedostatečný. Velké členské státy začaly vyhlídku na rozšíření používat jako nástroj k omezení vlivu menších států; a menší státy se křečovitě snaží, aby nebyly odsunuty na samý okraj.