0

Vzdálené zrcadlo Evropy?

Pro Evropany je lákavé vztahovat vlastní dějiny na Asii a pohlížet na tamní současný vývoj událostí jako na pouhé opakování, ne-li přímo napodobení toho, co se již stalo v Evropě. Toto pokušení ostatně podněcují i sami Asijci, když si Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN) otevřeně klade za cíl podobat se stále více Evropské unii.

Při snaze rozšifrovat diplomatickou budoucnost Asie se Evropané potýkají s jakýmisi „rozpaky z bohatství“. Opakuje dnes Asie hrátky s rovnováhou sil po vzoru Evropy na konci devatenáctého století, kdy Čína hraje roli Německa? Anebo má jižní Asie prostřednictvím růstu ASEAN nakročeno k tomu, aby se jednoho dne stala dálněvýchodním ekvivalentem EU?

Tato srovnání nejsou neutrální a v analogii mezi dnešní Čínou a Německem devatenáctého století lze vystopovat prvek oné škodolibé radosti z problémů druhých – něco, čemu Němci říkají „Schadenfreude“. Podle tohoto názoru se dnes sice Asii vede ekonomicky dobře, ale jen počkejte: sílící nacionalismus, hlad Číny po moci a touha zbytku Asie omezit její ambice nevyhnutelně zbrzdí hospodářský růst a obnoví globální primát Západu.

Takový scénář však neodpovídá skutečnosti. Čína na počátku jednadvacátého století není Bismarckovým čerstvě sjednoceným Německem druhé poloviny století devatenáctého. Číňané sami sebe nevidí jako sílící novou mocnost, nýbrž spíše jako tradiční asijskou velmoc, která dnes zažívá renesanci. Věří, že Čína jen získává zpět postavení a prestiž, jimž se až do konce osmnáctého století těšila.