0

Destabilizující Pakt stability

Evropský pakt stability a růstu je ohrožen jako nikdy předtím. I předseda Evropské komise Romano Prodi o něm dnes tvrdí, že je ,,stupidní". V mnoha směrech se ostatně asi nemýlí.

Loni v létě, jakmile bylo jisté, že by rostoucí rozpočtový schodek Německa mohl přesáhnout Paktem stability určený strop, kancléř Schröder raději odložil daňový škrt, který již oznámil, než aby snížil veřejné výdaje. Francouzská vláda, která rozhodně nemíní omezovat svůj přebujelý veřejný sektor, ukazuje Paktu stability a jeho vymahačům v Evropské komisi dlouhý nos a prohlašuje, že má ,,jiné priority" než plnit podmínky tohoto paktu. Otázkou teď je, zda a na jak dlouho dokáže Pakt stability přežít odpor dvou největších ekonomik EU.

Pakt stability se zrodil po dlouhém období (část sedmdesátých let, celá osmdesátá léta a větší část let devadesátých), během něhož řada evropských zemí přišla o kontrolu nad svou fiskální bilancí. Původně měl Pakt stability za cíl přinutit země, které se ucházely o členství v Evropské měnové unii, aby své rozpočty dostaly do rovnováhy a aby radikálně snížily předlužení. Teď však vycházejí najevo jeho trhliny.

Největší problém je v tom, že místo na dílčí složky vládních rozpočtů - tj. daně a veřejné výdaje - se Pakt stability soustřeďuje na rozpočtové schodky. Fiskální problémy Evropy mají svoje kořeny ve vládách, které jsou příliš velké a které proto, aby mohly finančně pokrýt svou přebujelou administrativu, vyžadují takové zdaňování, které hrubě zasahuje do pobídek, jež jednotlivci potřebují k tomu, aby chtěli více pracovat, investovat a podstupovat podnikatelská rizika. Tuto deformaci pak nedokáže napravit ani určení nejvyšší možné míry rozpočtového schodku - jak to dělá Pakt stability.