Zahraničněpolitické spory mezi Evropou - konkrétně Francií - a Spojenými státy den ode dne narůstají, a to nejen kvůli izraelsko-palestinským jatkám a způsobu vedení války proti terorismu. Avšak evropskou kritiku (jakkoli je možná správná) Spojené státy nikdy vážně nepřijmou, dokud se starý kontinent bude hostit na americké obraně, což už dělá celé půlstoletí. Ve válčícím světě musí mít důvěryhodný hlas na mezinárodní aréně obdivuhodné vojenské schopnosti a rozvinutou vojenskou techniku a technologii. Evropě schází oboje.
Podrážděnost Spojených států vůči některým svým evropským spojencům - Británie s Tonym Blairem je patrnou výjimkou - je pochopitelná. V tomto fiskálním roce vydají USA na obranu ještě o 50 mld. dolarů více, čímž se celkové výdaje do obrany zvednou na 379 mld. amerických dolarů, tedy na více než 3 procenta HDP. Podle poválečných měřítek je ale tato částka ještě nízká. V době války v Perském zálivu činily vojenské výdaje USA celých 4,8 procenta HDP, tedy mnohem více než v 50. a 60. letech.
V Evropě je to s obranou jiné. Výdaje do obrany dosahují v Německu 1,6 procent HDP, 2 procent v Itálii a 1,5 procent ve Spanělsku. Jen ve Francii a Velké Británii činí 3 procenta HDP. Hovořit o výdajích na obranu jen ve světle podílu na HDP je nepřesné, protože ve výdajích do obrany jde také o úspory z objemu. Dalo by se tedy čekat, že menší země budou na obranu vynakládat úměrně více než velké státy. Místo toho ale dnes Amerika vynakládá na obranu více než všichni její spojenci v NATO dohromady, přičemž do budoucna její výdaje do obrany podle všeho ještě vzrostou.
Zahraničněpolitické spory mezi Evropou - konkrétně Francií - a Spojenými státy den ode dne narůstají, a to nejen kvůli izraelsko-palestinským jatkám a způsobu vedení války proti terorismu. Avšak evropskou kritiku (jakkoli je možná správná) Spojené státy nikdy vážně nepřijmou, dokud se starý kontinent bude hostit na americké obraně, což už dělá celé půlstoletí. Ve válčícím světě musí mít důvěryhodný hlas na mezinárodní aréně obdivuhodné vojenské schopnosti a rozvinutou vojenskou techniku a technologii. Evropě schází oboje.
Podrážděnost Spojených států vůči některým svým evropským spojencům - Británie s Tonym Blairem je patrnou výjimkou - je pochopitelná. V tomto fiskálním roce vydají USA na obranu ještě o 50 mld. dolarů více, čímž se celkové výdaje do obrany zvednou na 379 mld. amerických dolarů, tedy na více než 3 procenta HDP. Podle poválečných měřítek je ale tato částka ještě nízká. V době války v Perském zálivu činily vojenské výdaje USA celých 4,8 procenta HDP, tedy mnohem více než v 50. a 60. letech.
V Evropě je to s obranou jiné. Výdaje do obrany dosahují v Německu 1,6 procent HDP, 2 procent v Itálii a 1,5 procent ve Spanělsku. Jen ve Francii a Velké Británii činí 3 procenta HDP. Hovořit o výdajích na obranu jen ve světle podílu na HDP je nepřesné, protože ve výdajích do obrany jde také o úspory z objemu. Dalo by se tedy čekat, že menší země budou na obranu vynakládat úměrně více než velké státy. Místo toho ale dnes Amerika vynakládá na obranu více než všichni její spojenci v NATO dohromady, přičemž do budoucna její výdaje do obrany podle všeho ještě vzrostou.