Moderní technologie přinesly nevídané možnosti, jak dramaticky prodloužit lidský život, ale rovněž spoustu zcela nových profesních i morálních problémů celého procesu. Prodlužování života je v zásadě velmi drahá věc, protože jednak technologie sama může být finančně značně náročná, a rovněž jde často o programy extrémně náročné na pracovní sílu, a to v zemích, kde lidská práce není levná.
V kapitalistických společnostech ale platí, že vysoké ceny těchto nových způsobů, jak prodloužit lidský život, zároveň znamenají, že chudí lidí, a často i zástupci střední třídy, z těchto důležitých nových výdobytků lidstva nemohou nijak profitovat. Humanitární a morální zájmy si ale žádají, aby byl tento problém patřičně řešen. Kritikové svobodných trhů, tolik citliví na problémy ochuzování lidí o možnost žít déle jenom kvůli jejich příjmům, pohlížejí na bohaté sociální státy severní Evropy a tam hledají pomoc a radu, protože tyto státy nevyužívají cenového systému k alokaci zdravotní péče.
Ale zkušenosti těchto sociálně orientovaných států s prodlužováním života přinášejí své vlastní etické problémy, jež mohou být ještě vážnější, než ty, které trápí mnohem více tržně orientované společnosti. Vzhledem k neustále rostoucím fiskálním deficitům se i v těchto zemích probudila nová uvědomělost k vybalancovaným rozpočtů a k jejich výdajové stránce především a tak se dnes tyto sociální státy snaží ušetřit právě na využívání finančně náročných život-prodlužujících technologiích. Navíc, coby výsledek politiky umožňující lékařsky asistované ukončení lidského života, zasáhla již některé severoevropské země jakási „kultura euthanasie“. Technologie prodlužující lidský život se rychle stávají nepopulárními a nemoderními a ukončování životů starých nemocných lidí je často vychvalováno, jako svého druhu péče, o které se někdy dokonce říká, že je „humánní“.
Moderní technologie přinesly nevídané možnosti, jak dramaticky prodloužit lidský život, ale rovněž spoustu zcela nových profesních i morálních problémů celého procesu. Prodlužování života je v zásadě velmi drahá věc, protože jednak technologie sama může být finančně značně náročná, a rovněž jde často o programy extrémně náročné na pracovní sílu, a to v zemích, kde lidská práce není levná.
V kapitalistických společnostech ale platí, že vysoké ceny těchto nových způsobů, jak prodloužit lidský život, zároveň znamenají, že chudí lidí, a často i zástupci střední třídy, z těchto důležitých nových výdobytků lidstva nemohou nijak profitovat. Humanitární a morální zájmy si ale žádají, aby byl tento problém patřičně řešen. Kritikové svobodných trhů, tolik citliví na problémy ochuzování lidí o možnost žít déle jenom kvůli jejich příjmům, pohlížejí na bohaté sociální státy severní Evropy a tam hledají pomoc a radu, protože tyto státy nevyužívají cenového systému k alokaci zdravotní péče.
Ale zkušenosti těchto sociálně orientovaných států s prodlužováním života přinášejí své vlastní etické problémy, jež mohou být ještě vážnější, než ty, které trápí mnohem více tržně orientované společnosti. Vzhledem k neustále rostoucím fiskálním deficitům se i v těchto zemích probudila nová uvědomělost k vybalancovaným rozpočtů a k jejich výdajové stránce především a tak se dnes tyto sociální státy snaží ušetřit právě na využívání finančně náročných život-prodlužujících technologiích. Navíc, coby výsledek politiky umožňující lékařsky asistované ukončení lidského života, zasáhla již některé severoevropské země jakási „kultura euthanasie“. Technologie prodlužující lidský život se rychle stávají nepopulárními a nemoderními a ukončování životů starých nemocných lidí je často vychvalováno, jako svého druhu péče, o které se někdy dokonce říká, že je „humánní“.