0

Evropa znamená fair play

S pokračujícím trýznivým bojem Ukrajiny za demokracii se Evropané táží, zda politika principů může kdy zastínit politiku moci. Je naivní věřit, že svět je víc než jen myšlení s nulovým součtem? Může Evropa prosazovat v mezinárodních záležitostech fair play, nebo musí přijmout novou hru velmocenské rivality jako nevyhnutelnou a vrhnout se do bitky?

Mnozí Evropané se považují za zastánce globální hry fair play. Náhled Evropy na její bezúhonnost však ne vždy sdílí její okolí.

Jedním příkladem je Rusko, jež je vůči záměrům EU skeptické, naposledy ohledně Ukrajiny. To by nás nemělo překvapovat. EU se rozrostla ze šesti na 25 členů a Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko a Turecko čekají na svou příležitost. Rusko chce vědět, kde se Unie zastaví. Má v plánu pohltit Ukrajinu, Bělorusko a Kavkaz? Většina členských zemí EU tyto otázky považuje za otevřená témata, která jen stěží budou uzavřena v brzké době. Kreml však v takové mlhavosti vidí kouřovou clonu zakrývající skutečné záměry Unie, přestože nedávný summit EU-Rusko byl příležitostí atmosféru projasnit.

V jistém smyslu mají kritici EU pravdu: Unie možná je na cestě k přetvoření světa k obrazu svému. Když dnes EU uzavírá dohody s nečlenskými zeměmi, zařazuje do smluv rozličné přísné požadavky v oblastech, jako jsou lidská práva, nešíření jaderných zbraní, možnost návratu migrantů a terorismus. Zemím, na něž se požadavky vztahují, se tyto podmínky mohou jevit jako jemná forma mocenské politiky, jíž se Evropa snaží vnutit světu své hodnoty.