53

Iluzorní nezávislost ECB

ATÉNY – Závazek k nezávislosti centrálních bank představuje životně důležitou součást kréda, jehož dodržování se od „seriózních“ politiků očekává (privatizace, „flexibilita“ trhu práce a tak dále). Na čem však mají být centrální banky nezávislé? Odpověď se zdá zřejmá: na vládách.

V tomto smyslu je Evropská centrální banka učebnicovým příkladem nezávislé centrální banky: nestojí za ní žádný konkrétní kabinet a má výslovně zakázáno hájit zájmy kterékoliv z národních vlád, jejichž centrální bankou je. Přesto je ECB nejméně nezávislou centrální bankou v rozvinutém světě.

Klíčový zádrhel představuje klauzule o vyloučení sanací – tedy zákaz pomáhat vládě nesolventního členského státu. Protože jsou nezbytným zdrojem financování pro členské vlády komerční banky, je ECB nucena odmítat likviditu bankám se sídlem v nesolventních členských zemích. ECB je tudíž založena na pravidlech, která jí brání fungovat jako věřitel poslední instance.

Achillovou patou tohoto uspořádání je absence insolvenčních procedur pro členy eurozóny. Když se například Řecko stalo v roce 2010 insolventním, německá a francouzská vláda upřely jeho vládě právo vyhlásit „default“, tedy neschopnost splatit své závazky u německých a francouzských bank. První řecká „sanace“ posloužila k tomu, aby francouzské a německé banky zůstaly nepošramocené. Insolvence Řecka se tím však prohloubila.