7

Jak vyřešit evropskou bankovní krizi v Itálii

LONDÝN – Evropský bankovní sektor je ochromený a značně rozdrobený. Ačkoliv jsou jeho problémy pro některé země a finanční instituce akutnější, funguje na úrovni ziskovosti, která je v průměru nižší než jeho kapitálové náklady, a udržuje si natolik velké portfolio nesplácených úvěrů a špatně ocenitelných aktiv, že to podkopává jeho kapitalizaci v budoucích letech.

Itálie je ukázkovým příkladem. Nejenže její nefunkční bankovní sektor podkopává hospodářské zotavení a brzdí investice, ale jeho potíže jsou vrcholkem ledovce problémů sužujících celou eurozónu.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Na jaře 2012 už bylo zřejmé, že evropská bankovní soustava je kritickým slabým místem v architektuře eura. Společný bankovní dohled, centralizovaný rámec řešení a mutualizované schéma ručení za vklady se pokládaly za nezbytné pilíře eurozóny. Panoval názor, že tato opatření krátkodobě napomohou k urychlení nápravy bank a že ukončí finanční fragmentaci, nastaví rovné podmínky pro všechny, sníží riziko budoucích bankovních krizí a v konečném důsledku omezí a rozprostřou náklady na krachy bank.

Cesta do pekel je však dlážděna dobrými úmysly. Evropská bankovní unie je v současném stavu nejen neúplná, ale chyby v koncepci z ní učinily zdroj nečinnosti a nestability, který je potenciálně horší než neduhy, jež měla léčit.

Například schéma ručení za vklady nevykazuje žádné známky pokroku a debaty o jediném fondu pro řešení krizí a o absenci veřejné „zarážky“, která by řešila rozsáhlou bankovní tíseň, nikam nevedou. A pravidla pro bail-in byla zavedena ještě předtím, než banky stačily emitovat dostatek úvěrů, na které by se dal bail-in uplatnit.

Tyto vršící se problémy by se mohly a měly řešit průběžně. Existují však mnohem znepokojivější obtíže s koncepčním základem bankovní unie samotné, zejména s jejím rámcem řešení problémů.

Od roku 2007 poskytly státy EU přes 675 miliard eur formou kapitálu a splatných úvěrů a 1,3 bilionu eur formou garancí finančním institucím v potížích, takže touha omezit sanace je pochopitelná. Obavy jsou tím legitimnější, že sanace mnohdy v zájmu zachování stávajících bankovních zájmů a postupů brzdí restrukturalizaci, řešení problémů a konsolidaci, čímž se oddaluje nezbytná oprava účetních bilancí a z evropské bankovní soustavy se stává zombie.

Jistě, mezinárodní zkušenosti ukazují, že k minimalizaci nákladů a k uspíšení konsolidace jsou někdy zapotřebí veřejné prostředky. Logika izolované intervence však ignoruje vzájemnou provázanost systému, kdy tíseň na straně jedné velké instituce často vytváří druhotné efekty, které přiživují destabilizující pochody na úrovni celého systému. Proto byly úspěšné intervence ve Španělsku a Irsku rozsáhlé a vyžadovaly velké množství národních a evropských zdrojů, díky čemuž došlo k založení „špatné banky“ a k zajištění následné celosystémové „triáže“ aktiv, rekapitalizace a konsolidace.

Ačkoliv úspěch těchto programů lze vysvětlit jejich rozsáhlou povahou, směrnice pro bankovní zotavení a řešení krizí ani Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB) nejsou koncipované tak, aby takto systémové reakce realizovaly. SRB dokonce nemá exekutivní pravomoc zavádět svá rozhodnutí do praxe – to provádějí národní instituce. Zároveň postrádá schopnost zajišťovat, aby řešení bankovních krizí doprovázely také nezbytné preventivní kroky ve zbytku bankovní soustavy.

Evropský rámec řešení bankovních krizí stručně řečeno zabavil národním institucím nástroje potřebné k intervenci (což bylo správné), aniž je opětovně vytvořil na evropské úrovni. V důsledku toho nemají národní vlády ani evropské instituce pravomoc jednat.

Italské instituce tak mají omezenou škálu možností. Jednostranná bianko sanace by zatížila bankovní unii, dostala pod tlak veřejné finance a ponechala v italské bankovní soustavě strukturální slabiny. Italové by také mohli pokračovat v současné „salámové metodě“, která v podstatě vyčleňuje malé objemy veřejných zdrojů a nutí silnější banky, aby podporovaly slabší. U velkých institucí však tato strategie nemůže fungovat.

Třetí variantou by bylo řešit nedostatky Evropské bankovní unie vytvořením rozsáhlého plánu restrukturalizace, rekapitalizace a konsolidace italské bankovní soustavy, čímž by se po několika desítkách let skoncovalo s nekvalitním řízením a špatnou dohledovou praxí.

Tento přístup by vyžadoval za prvé podstatné zvýšení velikosti fondu Atlante – který byl založen za účelem rekapitalizace některých slabších italských bank –, aby mohl provádět „triáž aktiv“ a hrát standardní roli „špatné banky“ pro celý bankovní sektor. Potřeba dalších italských veřejných zdrojů by byla přijatelná v případě, že by při řízení Atlante hrál určitou roli antimonopolní úřad Evropské komise.

Jakmile by se banky osvobodily od nesplácených úvěrů, musely by za druhé realizovat preventivní rekapitalizace včetně bail-inu podřízených držitelů dluhopisů a okamžité kompenzace drobných investorů. Všechny banky by pak měly obdržet přísný harmonogram soukromého navyšování kapitálu v souladu s pokyny jediného supervizora na úrovně, které vytvoří dostatečný polštář zajišťující jejich životaschopnost; banky, které tento plán nesplní, by se měly restrukturalizovat.

A na závěr to nejdůležitější: měly by se provést hluboké reformy umožňující skutečný posun obchodních modelů bank tak, aby se obnovila jejich ziskovost. Tyto reformy by měly zahrnovat jednorázové plány řešení nadbytečnosti bankovních zaměstnanců (aby se usnadnila konsolidace), přepracování zákona o solventnosti a soudních procedur (aby se vyřešily prodlevy při změnách vlastnictví) a hluboké změny podnikového řízení, zejména v systému družstevního bankovnictví.

Fake news or real views Learn More

Evropské instituce nedokážou takový plán koncipovat kvůli rozdrobeným a neúplným kompetencím bankovní unie. Je tedy na Itálii, aby porušila začarovaný kruh nečinnosti a podnikla smělé kroky, které jsou potřebné k nápravě italských bank (a k odvrácení reálné krize), čímž by zároveň poskytla šablonu pro odstranění nedostatků v evropském rámci řešení krizí. Itálie musí ukázat, že je možné být hasičem a zároveň budovatelem.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.