0

Evropa pracuje déle

Francouzské rozhodnutí, které v této zemi fakticky ruší pětatřicetihodinový pracovní týden tím, že umožňuje zaměstnavatelům prodloužit pracovní dobu – a zvýšit plat –, znamená obrat v několik desetiletí trvajícím trendu. V osmdesátých a devadesátých letech většina evropských zemí pracovní dobu zkracovala: Německo přešlo z více než 40 na 38 hodin týdně, Velká Británie ze 40 na 37, Dánsko z 39 na 37 a Francie ze 40 na 35. Jelikož se však dnes Evropané potýkají s vysokou nezaměstnaností a stagnující životní úrovní, možná budou muset pracovat déle, aby se vyrovnali s globalizací.

Francouzské kroky následují po změnách v Německu, kde se některé nedávné mzdové dohody odrazily v delší pracovní době. Rozdíl mezi oběma zeměmi spočívá v tom, že v Německu byla pracovní doba prodloužena bez kompenzace v podobě zvýšení mezd.

Předskokanem se stal Siemens, který pracovní dobu prodloužil z 35 na 40 hodin týdně. Bavorská vláda pak prodloužila pracovní týden z 38,5 hodiny na 40 hodin u starších zaměstnanců a na 42 hodin u zaměstnanců mladších. Když poté firma Daimler-Chrysler rozšířila ve svém výzkumném a vývojovém centru pracovní dobu z 35 na 40 hodin, stavidla se protrhla a kolektivní vyjednávání se tomuto trendu přizpůsobila.

Německo reagovalo zejména na levnou konkurenci z někdejších komunistických zemí. V současné době činí průměrná mzda v deseti státech, které v květnu 2004 vstoupily do EU, přibližně jednu sedminu západoněmecké mzdové úrovně; čínské mzdy pak pouhou pětadvacetinu.