10

Tématem pro Evropu je demokracie, nikoliv suverenita

MILÁN – V nadcházejících volbách v Nizozemsku, Francii, Německu a Itálii se sice nebude oficiálně hlasovat o budoucnosti Evropské unie, avšak jejich výsledek osud Evropy do značné míry předurčí.

Protiunijní nálady jsou rozšířenější než kdykoliv dříve, což dokládají horečnaté kampaně pravicových populistických rebelů typu Geerta Wilderse v Nizozemsku nebo Marine Le Penové ve Francii. Objevují se však i náznaky, že jistou podporu má také obnova a oživení EU – tuto vizi prosazují lidé jako Emmanuel Macron ve Francii nebo Martin Schulz v Německu.

Má-li být jakákoliv prounijní kampaň přesvědčivá, musí řešit problémy vyplývající z existence eura. Společná měna, kterou přijalo 19 z 28 členských zemí EU (po brexitu z 27), se stala hlavním zdrojem deziluze z evropské integrace. Krize eura v nejakutnější podobě sice pominula, avšak eurozóna je stále křehkým konstruktem. V případě obnovené volatility se pochybnosti o jejím přežití mohou snadno vrátit.

Základní příčinou křehkosti společné měny jsou chyby v rámcovém uspořádání Maastrichtské smlouvy, která nařizuje, aby členové eurozóny provozovali společnou měnovou politiku a individuální fiskální politiku, která bude v souladu se společnými pravidly. Samotná existence fiskálních pravidel se však ukázala jako nedostatečná záruka jejich dodržování a na úrovni EU neexistuje žádný vymáhací mechanismus, který by zajistil dostatečnou fiskální disciplínu.

Dokud se to nezmění, bude vždy existovat riziko, že slabší členové nahromadí trvale neudržitelný dluh a přinutí silnější členy k tomu, aby si vybrali mezi poskytnutím politicky neudržitelných transferů a dopuštěním odchodu jiného člena z eurozóny, což by vyvolalo nestabilitu, která by mohla zničit celý projekt. Vítězství proevropských sil v nadcházejících volbách by mohlo poskytnout příležitost – možná poslední – k zakomponování potřebných změn do Maastrichtské smlouvy.

Tyto změny se nebudou uskutečňovat snadno. Evropané budou muset akceptovat zásadní posun v základech legitimity eurozóny, od prostého závazku respektovat ekonomické řízení založené na pravidlech k akceptaci přístupu umožňujícího volnost rozhodování na straně autority vybavené demokratickou legitimitou.

Bez politické unie je přijetí přístupu založeného na pravidlech pochopitelné. Odpovídá logice nezávislosti centrální banky: nevolení představitelé jsou vázáni jasně vymezeným souborem pravidel, jako je cílení na konkrétní míru inflace, a mohou být hnáni k zodpovědnosti za jejich nedodržení. V eurozóně však tato logika neplatí, poněvadž se ukazuje, že konkrétní pravidla nedokážou zabránit tlaku na přerozdělování, které voliči nepodporují.

Když to nyní vychází najevo, prosazují někteří lidé, aby při vynucování disciplíny hrál větší roli trh. Návrhy na vytvoření rámce suverénního poskytování úvěrů, jenž umožní spořádanou restrukturalizaci, jsou odrazem této argumentace.

Jeden návrh vyzývá Evropský stabilizační mechanismus, aby přijal systém podobný systému Mezinárodního měnového fondu s cílem zabránit poskytování úvěrů nesolventním zemím a vynutit reprofilaci či restrukturalizaci po překročení určitého dluhového prahu. Takový přístup by zvýšil důvěryhodnost unijního pravidla nulových sanací a nezatížil by příliš měnovou politiku.

Bylo by však naivní věřit, že takový plán by celý problém vyřešil. Strach z nákazy by byl v měnové unii kdykoliv ospravedlnitelný, neboť vždy hrozí, že externality dluhové krize v jedné zemi infikují zbytek unie. Vzhledem k tomu by byl rámec založený výlučně na tržních mechanismech náchylný k nestabilitě.

To neznamená, že rámec dluhové restrukturalizace tažené trhem nemá v reformě eurozóny místo. Rozhodně ho má, stejně jako ho má soubor jednoduchých společných pravidel. K podpoře společného fiskálního postoje a k dosažení lepší kombinace měnové a fiskální politiky je však zapotřebí třetí složka: nezávislá federální fiskální autorita zaměřená na vytváření mechanismů sdílení rizika. Taková autorita by potřebovala malý rozpočet a určitou volnost v rozhodování, aby mohla upravovat svůj přístup podle vývoje událostí.

Pokud by vznikl dojem, že takový systém podkopává suverenitu členských států, pak by byl tento systém samozřejmě politicky neprůchodný. Bylo by nutné přesvědčit kritiky o jeho demokratické legitimitě. Bez plné politické unie by se toho dalo dosáhnout důrazem na transparentnost, nezávislost a mnohem významnější roli pro Evropský parlament, dost možná v koordinaci s národními parlamenty.

Klíčovým tématem pro Evropu koneckonců není suverenita, jak tvrdí pravicoví populisté, nýbrž demokracie. (Při integrovaných trzích je plná státní suverenita iluzí.) Evropa dnes potřebuje smlouvu, která rozšíří demokratickou legitimitu na úrovni EU. Udržování státní suverenity založené na institucích určených pro mnohem méně integrovanou evropskou ekonomiku devatenáctého století je recept na neúspěch.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.