ŘÍM: Co pro nás chystá budoucnost transatlantických vztahů? Tuto otázku si Evropa klade s každou novou americkou administrativou. O obavách z „prohlubování atlantické propasti“ se mluví už od počátku sedmdesátých let, což svádí ke zdání, že by transatlantické vztahy mohly zůstat i nadále na zhruba stejné vlnové délce jako dosud. Skutečnost je ovšem taková, že USA i EU se vyvíjejí svým směrem: obě strany Atlantiku tak stojí před výzvou vyrovnat se s čím dál komplikovanějším vztahem.
Kromě toho se nesmíme dát svést dvěma dalšími skutečnostmi. Na evropské straně jde o lákavou představu urychlit vznik Unie coby hráče na mezinárodním poli hlásáním autonomie a nezávislosti na Spojených státech. Všudypřítomný protiamerický podtón zákonitě jednou vyplave na povrch, neboť – jako v každém dlouhém a nevyrovnaném vztahu – má slabší partner sklon k prohlášením, jež plodí neporozumění.
Tomuto pokušení by Evropané měli odolat, poněvadž přesun od závislosti k rovnocennému partnerství není měřen frázemi. Skutečně společnou evropskou zahraniční politikou musí Evropané na svá bedra přijmout spravedlivější díl transatlantického břemene a uvažovat a jednat jako regionální mocnost s globálním dosahem. Pokud se euro ujme jako globální platidlo, a já doufám, že ano, a pokud se rychlá reakční síla Evropy stane skutečností, a já rovněž doufám, že ano, získá Evropská unie všechny předpoklady, aby se stala rovnocenným partnerem – tedy tak, že místo planých řečí nastoupí peníze (a vojsko).
ŘÍM: Co pro nás chystá budoucnost transatlantických vztahů? Tuto otázku si Evropa klade s každou novou americkou administrativou. O obavách z „prohlubování atlantické propasti“ se mluví už od počátku sedmdesátých let, což svádí ke zdání, že by transatlantické vztahy mohly zůstat i nadále na zhruba stejné vlnové délce jako dosud. Skutečnost je ovšem taková, že USA i EU se vyvíjejí svým směrem: obě strany Atlantiku tak stojí před výzvou vyrovnat se s čím dál komplikovanějším vztahem.
Kromě toho se nesmíme dát svést dvěma dalšími skutečnostmi. Na evropské straně jde o lákavou představu urychlit vznik Unie coby hráče na mezinárodním poli hlásáním autonomie a nezávislosti na Spojených státech. Všudypřítomný protiamerický podtón zákonitě jednou vyplave na povrch, neboť – jako v každém dlouhém a nevyrovnaném vztahu – má slabší partner sklon k prohlášením, jež plodí neporozumění.
Tomuto pokušení by Evropané měli odolat, poněvadž přesun od závislosti k rovnocennému partnerství není měřen frázemi. Skutečně společnou evropskou zahraniční politikou musí Evropané na svá bedra přijmout spravedlivější díl transatlantického břemene a uvažovat a jednat jako regionální mocnost s globálním dosahem. Pokud se euro ujme jako globální platidlo, a já doufám, že ano, a pokud se rychlá reakční síla Evropy stane skutečností, a já rovněž doufám, že ano, získá Evropská unie všechny předpoklady, aby se stala rovnocenným partnerem – tedy tak, že místo planých řečí nastoupí peníze (a vojsko).