27

Na první místo v Evropě patří lidé

PAŘÍŽ – Tatáž populistická nespokojenost, která byla motorem brexitu ve Spojeném království, je na vzestupu napříč Evropou. To ukazuje, že tvůrci politik ztratili ze zřetele hlavní cíl evropského projektu: zajistit blahobyt všech Evropanů. Výstižně se vyjádřila první Zpráva OSN o lidském rozvoji z roku 1990: „Skutečným bohatstvím národa jsou lidé.“

Nejlepší cesta k zužitkování kapitálu obyvatel země či regionu vede přes sociální spravedlnost. Amartya Sen ve své autoritativní knize The Idea of Justice dospěl k závěru, že opravdová sociální spravedlnost nevyžaduje rovný přístup ke všem, nýbrž nerovný přístup ve prospěch chudých a nejsilněji znevýhodněných. Pouhá rovnost ve veřejném financování či v očích práva nestačí, jestliže nezohledníme také různá výchozí postavení jedinců a skupin ve společnosti. S vědomím toho zprávy OSN o rozvoji od roku 1990 jedna za druhou argumentovaly, že ekonomiky i společnosti jsou silnější, když veřejná politika klade na první místo blahobyt lidí.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

V elitních kruzích tvůrců politik EU, kde ekonomové a politici s dobrými úmysly mají často za to, že konají správně, když vyrovnávají rozpočty a drží na uzdě výdaje, obvykle seškrtáváním rozpočtů ve zdravotnictví, školství a infrastruktuře, se však tento náhled doposud neuchytil. Tito tvůrci politik jsou přesvědčeni, vzdor chabým empirickým důkazům, že dnešní fiskální obezřetnost přinese zítra silnější ekonomiku.

Právě o takové uvažování se opírá současná směs politik v Evropě, kde se fiskální přísnost kombinuje se „strukturální reformou,“ což znamená méně peněz do sociální záchranné sítě a méně regulace na ochranu pracujících. Náklady těchto politik jdou pochopitelně na vrub hlavně chudým a střední třídě.

Tento přístup má ale ještě několik dalších problémů. Zaprvé, neprospívá příjmům většiny lidí. Když ekonom z Oxfordské univerzity Tony Atkinson pohlédl na britskou ekonomickou výkonnost optikou nerovnosti, 80. léta minulého století, všeobecně považovaná za růstově silnou dekádu, vypadala mnohem hůř, kdežto 90. léta, považovaná za dekádu nízkého růstu, vypadala mnohem lépe.

Atkinsonova zjištění poukazují na stěžejní otázku: kdo těží z růstu – mnozí, nebo hrstka? Jestliže lze o ekonomice říct, že roste, když většinu výnosů pobírá úzká menšina, zatímco všichni ostatní mají stále stejný, či dokonce menší krajíc, pojem hospodářského růstu ztrácí značnou část svého smyslu.

To vede ke druhému problému s převládajícím paradigmatem, který spočívá v tom, že abstraktní ekonomické ukazatele klade výš než skutečn�� lidi. Jelikož upřednostňovanou mírou hodnoty ekonomiky je hrubý domácí produkt, ignoruje se řada faktorů, které přispívají k lidskému blahobytu, a výdaje za elementární potřeby, jako je zdraví a vzdělávání, se nepokládají za zásadní investice, nýbrž za náklady.

Kdyby tvůrci politik na takové výdaje pohlíželi jako na investice, mohli by začít přemýšlet, jak maximalizovat výnosy. Tak jako u všech investic do lidského či fixního kapitálu, může výnosů na vysokých úrovních ubývat. Než tedy hospodářské přínosy lít do nejvyšších pater bohatých a předpokládat, že také „prosáknou níž,“ tvůrci politik by měli vyhodnotit, zda investice do příležitostí pro chudé neudělají pro hospodářský růst víc. V USA roku 1944 uspěl zákon o adaptaci příslušníků ozbrojených sil, jelikož zajistil odbornou průpravu pro ty, kdo ji nejvíc potřebovali, a umožnil vracejícím se veteránům druhé světové války vstoupit zpět do produktivní ekonomiky. Tento zákon zajistil vzdělanější pracovní síly a zahájil období stoupajících příjmů většiny Američanů.

Třetí problém současného přístupu tkví v tom, že jeho hlavní metou není plná zaměstnanost. Je načase vrátit se k makroekonomickým politikám 50. a 60. let minulého století, které uznávaly přínosy plné zaměstnanosti pro pěstování sociální stability a udržitelného růstu. Jak dokládá skandinávský model, vysoká zaměstnanost ekonomice prospívá, protože zajišťuje adekvátní příjmy z daní k financování vysokých měr sociálních investic, což vytváří pozitivní koloběh.

Mnohé evropské země se dnes naopak motají v bludném kruhu; politiky fiskální přísnosti zhoršují problém nezaměstnanosti mladých. To je nejen zbytečné, ale i nehospodárné, protože hrozí riziko vzniku generace, která bude špatně připravena stát se motorem budoucího růstu. John Maynard Keynes v roce 1937 trefně poznamenal: „Správným okamžikem na fiskální přísnost státní pokladny není krize, ale konjunktura.“ Za současného propadu by evropské země měly investovat do svého lidského kapitálu, aby pobídly potenciální růst ekonomik.

Čtvrtým problémem je, že fiskální politiky evropských zemí nekladou důraz na kreativitu a novátorství, jimž prospívá nejen vstřícné regulatorní prostředí, ale také kvalitní školství a infrastruktura. Vlády musí omezit byrokratické papírování, aby na sebe podnikatelé mohli brát víc rizik. Průlomové technologické společnosti jako Apple, Facebook a Twitter ale také závisí na lidech, kteří mají přístup do dobře financovaných vzdělávacích soustav. V Evropě existuje rostoucí sektor „techniky pro dobro lidí,“ leč uspěje, jen pokud se bude moci opřít o moderní infrastrukturu, která obecně vyžaduje veřejné výdaje.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Tvůrci politik v Evropě (i jinde) musí korigovat své uvažování, zejména ve fiskální oblasti, a dát na první místo lidi. Vlády, které svou stěžejní metou udělají maximalizaci lidského blahobytu, nakonec nejen povzbudí vyšší hospodářský růst, ale také rozvinou zdravější politiky.

Z angličtiny přeložil David Daduč