4

Nesmyslné cíle pro evropské deficity?

BRUSEL – Fiskální pravidla Evropské unie prošla v posledních letech několika velmi potřebnými zlepšeními, avšak musí se udělat mnohem více. Nejenže fiskální politika EU trpí malou ujasněností v klíčových otázkách, ale zůstává také přehnaně zaměřená na krátkodobá hlediska, což se odráží v jejím zbytečném důrazu na nominální cíle pro deficity v rámci ročních rozpočtových cyklů.

Všechny státy EU mají jistě opravdový zájem na trvalé fiskální udržitelnosti ostatních členů. Roční deficity jsou však špatnou aproximací pravděpodobnosti, že jeden člen bude možná muset splácet dluh za druhého. Skutečnost, že se dnes lze odvolat na výjimečné okolnosti a rozložit zátěž jakýchkoliv potřebných reforem na déle než jeden rok, je jistě prospěšná. Neeliminuje však důraz na krátkodobost obsažený ve fiskálních pravidlech EU.

Na plně integrovaném trhu by roční financování státních deficitů nemělo být problémem za předpokladu, že skladba dluhu je trvale udržitelná. Proto by se EU měla snažit o vytvoření takového fiskálního rámce, jehož jediným cílem bude zajištění, aby byly dluhy členských zemí trvale udržitelné. Tento cíl by byl z podstaty věci orientovaný na jednotlivé státy zvlášť. Nevyžadoval by v každém jednom roce a v každé jedné zemi uměle stanovený deficit pod hranicí 3% HDP. Vyžadoval by však důmyslnější analytický rámec, než je ten současný, jenž rozlišuje mezi zeměmi jen na základě toho, zda splňují strop veřejného dluhu, který EU stanovila na 60% HDP.

Eurozóna je v mnohem lepší pozici řídit fiskální tlaky, než byla kdysi. Program „přímých měnových transakcí“ Evropské centrální banky představuje pro udržitelnost dluhu důležitou hráz. A bankovní unie by po svém dokončení měla zvládat riziko finanční krize a nákazy. Kvantitativní uvolňování ECB zase snížilo obavy, že vládám dojdou peníze, alespoň prozatím.