MELBOURNE – Před dvanácti lety jsem během Mezinárodního roku astronomie uspořádaného u příležitosti 400. výročí prvního použití dalekohledu Galileem napsal úvahu s názvem „Hodnota bledě modré tečky“ – bylo to zamyšlení o tom, jak astronomie objevuje širý vesmír s nepředstavitelným počtem hvězd, a tím umenšuje význam našeho Slunce a naší planety. Pojem „bledě modrá tečka“ se přitom týkal podoby zeměkoule na fotografii, kterou v roce 1990 pořídila sonda Voyager, když dorazila k vnějšímu okraji naší sluneční soustavy. Můj esej naznačoval, že znalosti získané díky astronomii nás „nutí uznat, že naše místo ve vesmíru není nijak zvlášť významné“.
Nedávný blog Holdena Karnofského mě vede k přehodnocení této myšlenky. Karnofsky je spoluředitelem nadace Open Philanthropy, která zkoumá nejlepší příležitosti k udělování filantropických grantů a zveřejňuje důvody svých rozhodnutí. Ke Karnofského úkolům proto patří i přemýšlení o dlouhodobém významu dnešních filantropických rozhodnutí. A on přemýšlí skutečně dlouhodobě.
Karnofsky poukazuje na skutečnost, že možná žijeme „na samém počátku titěrného časového úseku, během něhož se galaxie mění z téměř neživotné v hustě osídlenou“. Mohli bychom říci, že onen „titěrný časový úsek“ započal zhruba před třemi miliony let, kdy naši předkové poprvé použili nástroje. A skončí ve chvíli, kdy naši potomci – což už mohou být digitální mozky, nikoliv biologické organismy – osídlí celou galaxii, a možná tak předznamenají civilizaci skládající se z obrovského počtu vědomých bytostí, která přetrvá desítky miliard let. Podle Karnofského existuje slušná pravděpodobnost, že tento proces osídlování galaxie začne už během tohoto století. Do roku 2100 možná vyvineme technologie schopné budovat soběstačné osady na jiných planetách.
MELBOURNE – Před dvanácti lety jsem během Mezinárodního roku astronomie uspořádaného u příležitosti 400. výročí prvního použití dalekohledu Galileem napsal úvahu s názvem „Hodnota bledě modré tečky“ – bylo to zamyšlení o tom, jak astronomie objevuje širý vesmír s nepředstavitelným počtem hvězd, a tím umenšuje význam našeho Slunce a naší planety. Pojem „bledě modrá tečka“ se přitom týkal podoby zeměkoule na fotografii, kterou v roce 1990 pořídila sonda Voyager, když dorazila k vnějšímu okraji naší sluneční soustavy. Můj esej naznačoval, že znalosti získané díky astronomii nás „nutí uznat, že naše místo ve vesmíru není nijak zvlášť významné“.
Nedávný blog Holdena Karnofského mě vede k přehodnocení této myšlenky. Karnofsky je spoluředitelem nadace Open Philanthropy, která zkoumá nejlepší příležitosti k udělování filantropických grantů a zveřejňuje důvody svých rozhodnutí. Ke Karnofského úkolům proto patří i přemýšlení o dlouhodobém významu dnešních filantropických rozhodnutí. A on přemýšlí skutečně dlouhodobě.
Karnofsky poukazuje na skutečnost, že možná žijeme „na samém počátku titěrného časového úseku, během něhož se galaxie mění z téměř neživotné v hustě osídlenou“. Mohli bychom říci, že onen „titěrný časový úsek“ započal zhruba před třemi miliony let, kdy naši předkové poprvé použili nástroje. A skončí ve chvíli, kdy naši potomci – což už mohou být digitální mozky, nikoliv biologické organismy – osídlí celou galaxii, a možná tak předznamenají civilizaci skládající se z obrovského počtu vědomých bytostí, která přetrvá desítky miliard let. Podle Karnofského existuje slušná pravděpodobnost, že tento proces osídlování galaxie začne už během tohoto století. Do roku 2100 možná vyvineme technologie schopné budovat soběstačné osady na jiných planetách.