11

Putinovo turecké potěšení

BRUSEL – Pozor na cary, kteří přinášejí dárky. Tak zní dobrá rada pro tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, jenž se snaží využít obnovených přátelských styků s ruským prezidentem Vladimirem Putinem jako páky ve vztahu se Západem.

Srpnová Erdoğanova schůzka s Putinem v Petrohradu okatě demonstrovala zakopání válečné sekery po loňském incidentu, kdy Turecko sestřelilo poblíž syrských hranic ruský bombardér. Zdá se však, že Kreml pochopil toto setkání jako příležitost, jak přesvědčit Erdoğana, ať se „obrátí na východ“ a připojí se k Rusku – a také k Číně a středoasijským státům – v jakémsi bratrstvu autokracií. Otázka zní, zda má Erdoğan skutečně v plánu tuto nabídku přijmout.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Erdoğan rozhodně pojal schůzku s Putinem jako velkou show, při níž slíbil přátelství a spolupráci. Svým západním spojencům – kteří kritizují zatčení tisíců domnělých odpůrců včetně mnoha novinářů po červencovém neúspěšném pokusu o vojenský převrat – tím vyslal silný vzkaz: „Nepotřebuji vás.“ Putin byl naproti tomu prvním světovým lídrem, jenž po převratu vyzval k podpoře Erdoğanovy vlády, což možná vysvětluje, proč se právě Rusko stalo cílem první Erdoğanovy zahraniční cesty, jakmile se usadil prach.

Jistě, Erdoğan možná jen využívá ideální příležitosti zvýšit bezpečnost Turecka i regionu. Koneckonců není v ničím zájmu – a ze všeho nejméně v zájmu NATO –, aby si šly Turecko s Ruskem vzájemně po krku.

Bylo by však překvapivé, kdyby Erdoğan necítil touhu znervóznit své spojence z NATO. A v této snaze uspěl. EU potřebuje Turecko přinejmenším k tomu, aby i nadále omezovalo proud uprchlíků k unijním hranicím v souladu s dohodou uzavřenou v březnu; jakýkoliv náznak, že by se Erdoğan mohl obracet proti Evropě, je proto důvodem k vážným obavám.

Za obnovením přátelských vztahů mezi Erdoğanem a Putinem se však může skrývat něco víc. Pokud se turecký prezident opravdu snaží prohloubit svazek mezi Tureckem a Ruskem na úkor vztahů s EU a USA, jak někteří lidé varují, pak by to znamenalo zásadní geopolitický posun. Zdá se to však nepravděpodobné.

Kreml má silný zájem na zhoršení tureckých vztahů se západními partnery. Putin hlasitě vystupuje proti politice NATO – zejména proti roli aliance v zemích sousedících s Ruskem. Vzhledem k tomu, že Putina pramálo zajímají lidská práva, vláda zákona či demokracie, musí mu pohled na to, jak se evropští a američtí představitelé střetávají s Erdoğanem v otázce jeho represí po převratu, připadat jako jedinečná příležitost k oslabení NATO.

Dalším důvodem, proč Rusko tak dychtí podat Turecku přátelskou ruku, je pokračující konflikt v Sýrii, kde Kreml vojensky zasáhl s cílem zabezpečit režim prezidenta Bašára Asada. Putin potřebuje v Sýrii vítězství – a únikovou cestu. Aby toho dosáhl, musí do svého tábora přetáhnout Erdoğana, jenž dodává zbraně a poskytuje podporu sunnitským povstalcům, hlavnímu terči ruského letectva.

Z pohledu Turecka jsou však argumenty pro příklon na východ daleko slabší. Faktem je, že Turecko potřebuje ruské turisty, aby podpořilo svou těžce zkoušenou ekonomiku. Ekonomické výhody, které může Rusko nabídnout, jsou však neporovnatelně menší než výhody, jež poskytuje EU – klíčový obchodní a podnikatelský partner, který je nepostradatelným hnacím motorem turecké modernizace. Když se k tomu přidá Putinova pověst nedůvěryhodného partnera, pak je zřejmé, že z lepšího vztahu s Ruskem sice může mít Turecko prospěch, ale zároveň si Erdoğan nemůže dovolit vzdát se svazků své země se Západem.

Vstoupit na Putinovu oběžnou dráhu by tedy byl od Erdoğana strategický omyl, avšak v minulosti se strategických omylů dopustila spousta nejvyšších představitelů. Proto má tak klíčový význam příštích několik měsíců, kdy budou Turecko a EU probírat sporné otázky.

Erdoğanovy razie po pokusu o převrat zdaleka nejsou jediným zdrojem napětí mezi Tureckem a Západem, potažmo EU. Turecko trvá na tom, aby byl ještě letos zaveden bezvízový styk pro turecké občany cestující do EU, který vlády členských zemí unie slíbily v lednu. Jelikož se však Turecku dosud nepodařilo splnit dohodnuté podmínky včetně reformy své protiteroristické legislativy, vůbec k tomu nemusí dojít – a po pokusu o převrat je takový výsledek ještě pravděpodobnější. V důsledku toho dnes březnová dohoda o migraci visí na vlásku.

Má-li být vytyčena cesta vpřed, je naléhavě zapotřebí trvalý dialog mezi EU a Tureckem. Západ – a zejména EU – nesmí dopustit, aby Erdoğan využíval svůj vztah s Putinem k manipulaci se spojenci v NATO, a místo toho musí rázněji než kdykoliv dříve odsoudit jeho stále silnější příklon k autokracii. Musí ho přivést k pochopení, že jeho současná cesta odvádí Turecko od členství v EU a mohla by ho připravit o některé ekonomické svazky, na nichž je závislé.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Pro Erdoğana nastal čas rozhodnutí. Buď obnoví závazek své země k těsnému partnerství s EU včetně vší prosperity, kterou jí to přinese, nebo bude dál tlačit Turecko k budoucnosti charakterizované despocií a izolací, ve které ho občas uspokojí konejšivý telefonát z Kremlu – ale máloco jiného. Toto rozhodnutí není příliš obtížné. V zájmu tureckých občanů musíme doufat, že to vidí i Erdoğan.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.