42

Nesoulad mezi akciemi a dluhopisy

CAMBRIDGE – Jak má člověk rozumět nesouladu mezi novými maximy, jichž dosahují globální akciové indexy, a novými minimy, na něž se celosvětově propadly reálné úrokové míry? Usmířit tyto trendy se snaží několik konkurenčních vysvětlení a najít to správné je pro náležitou kalibraci měnové a fiskální politiky zásadní.

Nejpopulárnější výklady bagatelizují rizikové faktory způsobem, který může být nebezpečně zavádějící. Teorie „sekulární stagnace“ například tvrdí, že klíčem k pochopení jsou nízké úrokové sazby. Globální ekonomika trpí chronickým nedostatkem poptávky, což lze napravit vytrvalým růstem vládních výdajů.

Podle tohoto názoru prudce stoupající akciové trhy jsou jen odrazem nízkého diskontování budoucích výnosů. Nadto patrně napříč osmi velkými ekonomikami, snad s výjimkou Velké Británie, v posledních desetiletích výrazně klesl podíl pracujících na výnosech. Naproti tomu podíl kapitálu na výnosech narůstá, což pochopitelně zvyšuje hodnotu akcií (ceny akcií však dále rostou i v zemích jako USA a Británie, kde podíl pracujících na výnosech vstoupil alespoň do cyklického zotavení a kde brzy mohou být na obzoru nárůsty úrokových sazeb).

Zastánci sekulární stagnace tvrdí, že vládní výdaje by měly nadále růst jako podíl HDP, který se od 50. let minulého století ve většině vyspělých ekonomik více než zdvojnásobil. Lze sice okamžitě souhlasit, že vládní investice s vysokými výnosy do vzdělávání a infrastruktury jsou dnes obzvlášť oprávněné, ale myšlenka, že poptávka trvale výrazným způsobem podvazuje nabídku, je sporná. Důkladnější studie současné recese ukazují, že vytrvalé „hysterezní“ účinky na nezaměstnanost jsou omezené, přinejmenším v USA.