ARMEND NIMANI/AFP/Getty Images

Jak bojovat s misogynními trolly v žurnalistice

LONDÝN – Předtím, než internet vnesl revoluci do způsobu, jímž se shromažďují a sdílejí zprávy, museli se novináři jen málokdy obávat hrozby virtuálního násilí. Hlavní rizika je čekala v terénu: fyzické a psychologické obavy o bezpečnost spojené s informováním o katastrofách a konfliktech. Dnes se mediální bitevní pole stále více přesunují na internet a pod palbou se více než kdy dříve ocitají ženy.

Podle britského mozkového trustu Demos existuje u novinářek třikrát vyšší pravděpodobnost než u novinářů, že se stanou terčem urážlivých komentářů na Twitteru, přičemž pachatelé často používají nadávky se sexuálním podtextem (například „štětka“ nebo „kurva“). Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zveřejnila v roce 2016 výzkum, který ukázal, že ženy pracující v médiích jsou na celém světě v nepřiměřeně vysoké míře terčem genderově orientovaných výhrůžek, přičemž tyto útoky mají „přímý dopad na jejich bezpečnost a budoucí internetové aktivity“.

Hrozby násilí vůči ženám pracujícím v médiích se často vztahují i na jejich rodinné příslušníky a jejich dopad zhoršuje také intimní povaha útoků, protože je ženy přijímají na osobních zařízeních stojících mimo profesionální parametry zpravodajského sálu. Zde vidíme, jak se stírají virtuální, fyzické a psychologické hranice bezpečnosti.

Ačkoliv tento digitální vitriol není ničím novým, misogynní tón se zjevně prohlubuje. Nezačnou-li mediální šéfové brát tyto trendy vážně, pak se hlasy novinářek možná podaří umlčet.

Další častou formou internetových útoků na novinářky je podkopávání jejich práce či pověsti. Už dnes existují důkazy, že u sebe ženy aplikují autocenzuru a uhýbají před psaním o určitých tématech, konkrétně o otázkách spojených s lidskými právy nebo o otázkách marginalizovaných komunit. Tím jsou však umlčovány také hlasy zranitelných skupin.

Některé ženy se samozřejmě násilí brání a odmítají připustit, aby trollové vyhráli. Alexandra Pascalidou, švédsko-řecká novinářka, která zažila online i offline výhrůžky za svou práci týkající se lidských práv, otevřeně promluvila o svých zkušenostech, a dokonce veřejně odpustila jednomu z neonacistů, který proti ní vedl urážlivou kampaň. V projevu na konferenci o médiích News Xchange koncem loňského roku označila za svou „povinnost“ upozorňovat na příkoří, které ona a další novinářky pravidelně zakoušejí. „Potřebujeme více lidí, jako jsme my,“ řekla. „Dokud nás je málo, je pro ně snazší nás zastrašit.“

Subscribe now

Exclusive explainers, thematic deep dives, interviews with world leaders, and our Year Ahead magazine. Choose an On Point experience that’s right for you.

Learn More

Neméně otevřená je i bývalá válečná zpravodajka CNN Maria Ressaová. Zakladatelka a generální ředitelka internetové zpravodajské organizace Rappler.com se sídlem na Filipínách je od roku 2016 terčem obtěžování se sexuálním podtextem. Už přestala počítat, kolik výhrůžek smrtí obdržela, a ani její bohaté předchozí zkušenosti s reportážemi o fyzických konfliktech ji prý nemohly připravit na násilí v takovém rozsahu, jakému s kolegyněmi z portálu Rappler čelí.

Bojuje však s využitím strategie, jež by mohla sloužit jako vzor pro mediální lídry, kteří si vážnost internetového harassmentu uvědomují. Mezi její taktické zbraně patří identifikace útočníků pomocí investigativní žurnalistiky nebo veřejné výzvy v sociálních médiích, aby lidé razantněji čelili ústrkům a uvědomovali si jejich psychologický dopad na oběti.

Většina novinářek terorizovaných přes internet bohužel nejeví takovou ochotu postavit se svým útočníkům na odpor. U řady z nich vedl strach ze ztráty reputace nebo i z fyzické újmy k pocitu zahanbení, který silnou a důstojnou reakci odrazuje.

Tato zdrženlivost je pochopitelná; koneckonců je něco pravdy na argumentu, že konfrontace s trolly je jen přiléváním oleje do ohně internetové nenávisti. Budou-li však novinářky mlčet, stávají se ony i jejich podporovatelé oběťmi hned dvakrát – poprvé kvůli slovům a činům útočníka a podruhé kvůli neschopnosti reagovat. Je to staromódní forma genderové nerovnováhy sil, aktualizovaná pro potřeby digitální éry.

Většina novinářek, které znám, přiznává, že na své internetové působení uplatňuje autocenzuru. Mnohé z nich zcela odešly ze sociálních platforem, jako jsou Twitter, Facebook a Instagram, a to navzdory tlaku jejich šéfů, aby zůstaly „napojené“ na čtenáře. Pro již zavedené novinářky nemusí být tento digitální distanc nijak závažným krokem. Pro novinářky, které stojí na prahu kariéry, je však rozhodnutí zříct se sociálních médií spojené s profesními i reputačními riziky. Jednoduše řečeno nutí internetoví útočníci ženy v mediální branži k nepřijatelným rozhodnutím.

Navzdory důkazům, že někteří mediální lídři podnikají kroky ke zvýšení rovnosti pohlaví, mnozí z nich stále nevěnují internetovému harassmentu náležitou pozornost. Když jsem o této otázce diskutovala s několika vysoce postavenými, převážně mužskými lídry mediální branže, většinu jich šokovalo, když se doslechli, že jejich kolegyně se cítí v digitálním prostoru tak ohrožené. Ještě horší je, že vedoucí pracovníci postrádají adekvátní reakce, které by tento problém řešily.

Špatná informovanost je do jisté míry daná tím, že ženy minimalizují své internetové zkušenosti; mnohé z nich se obávají, že když promluví nahlas, bude to mít negativní dopad na jejich pracovní postavení. Jedna kolegyně mi například řekla, že nechce dělat rozruch kvůli vulgárnímu příspěvku, který obdržela, protože prý šlo „jen“ o hrozbu znásilněním – nikoliv o výhrůžku smrti jako v případě její kamarádky. Další kolegyně zastávala názor, že její zkušenosti s digitálním násilím nikdo nebude brát vážně, protože se toto násilí neodehrává v „reálném světě“.

Nemůžeme ženám vyčítat, že to cítí takto, ale můžeme žádat víc od vedoucích pracovníků zodpovědných za bezpečí a pocit bezpečí svých novinářů. Většina mediálních organizací dnes nedokáže tento problém vyřešit, a pokud kvůli tomu odejdou z branže další ženy, začne být žurnalistika ještě vychýlenější ve prospěch mužského pohledu na svět, než je tomu v současnosti.

Tradičně nepřátelská zpravodajská prostředí – například válečné zóny – ze zřejmých důvodů přitahují sympatie veřejnosti i mediálních šéfů; burcování na poplach kvůli internetovému harassmentu nemá nijak zlehčovat nebezpečí, jemuž novináři v takových podmínkách čelí. Jak ovšem každá novinářka dobře ví, i digitální boj zanechává jizvy. Mají-li ženy procházet virtuálními frontovými liniemi své branže bez újmy, nemůžeme očekávat, že budou do bitev vstupovat samy.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/SyMqwJO/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.