0

Volby bez vítězů

Když fotbalová utkání – přinejmenším ta, z nichž musí vzejít vítěz – skončí remízou, musí padnout rozhodnutí v penaltovém rozstřelu, jak s nesmírnou dramatičností ukázalo letošní mistrovství světa ve fotbale. Individuální souboj o hrdinskou slávu či neštěstí představuje pro týmovou hru, jako je fotbal, cizorodý prvek, který je však akceptován jako nezbytný prostředek k vyřešení patové situace. V případě voleb – z nichž by měl v ideálním případě vzejít vítěz vždy – však žádný takový nástroj neexistuje.

Hned několik nedávných voleb přitom skončilo výsledkem, který se patové situaci přinejmenším blíží. Prezidentské volby v Mexiku budiž toho jen nejnovějším příkladem. Před několika týdny skončily totální slepou uličkou parlamentní volby v České republice, kde levice a pravice získaly v dolní komoře shodně po 100 křeslech a žádné řešení se nerýsuje. V Itálii platí zvláštní pravidlo, které zaručuje uskupení, jež získalo jen o hrstku hlasů více než ostatní, prémii v podobě několika desítek křesel v dolní komoře. Přesto musí vláda Romana Prodiho manévrovat v Senátu na velmi tenkém ledě.

Existují i další nedávné příklady, včetně toho snad nejznámějšího, totiž prezidentských voleb ve Spojených státech v roce 2000. Proč v demokratických volbách náhle zažíváme takové množství těsných výsledků? Jak se s nimi nejlépe vyrovnat? A jaký mají dopad na legitimitu vlád, které z nich vzejdou?

Na první otázku se odpovídá nejobtížněji. Zúčastněnému pozorovateli se nezdá, že by byly elektoráty v demokratických zemích rozděleny podle třídních či podobných hledisek tak rovnoměrně, aby to způsobovalo politický pat. Právě naopak: voliči všude na světě se zdají vrtkavější než cokoliv jiného a často jeví ochotu měnit své preference od jednoho výzkumu veřejného mínění k druhému. Mnohdy si přitom přejí změnu – a pouze změnu.