2

Odlišné cesty Egypta a Tuniska

CAMBRIDGE – Od doby, kdy v Egyptě a Tunisku nastala změna režimu, uplynulo pět let a obě země stále trpí nízkým hospodářským růstem, velkými fiskálními schodky, vysokou nezaměstnaností a rostoucím veřejným dluhem. Protože nedokázaly samy zavést reformy, obrátily se obě na Mezinárodní měnový fond, který v roce 2013 uzavřel dohodu s Tuniskem a nedávno schválil úvěrový program v objemu 12 miliard dolarů pro Egypt – jde o první podobný počin v této zemi od roku 1991 a o vůbec největší program ze všech blízkovýchodních států.

Na první pohled se zdá, že u zemí směřujících k demokracii není o nic méně pravděpodobné, že projdou obdobím špatného hospodářského výkonu, než u států tíhnoucích k obnově diktatury, protože investicím a růstu neprospívá politická nestabilita a nejistota jakéhokoliv druhu. Tunisko se však přihlásilo k politické inkluzi a brzy by se mohlo opět ocitnout na cestě vedoucí ke zdravému hospodářskému růstu, zatímco uzavírající se společnost v Egyptě vysílá tamní ekonomiku na sestupnou spirálu.

Vlády obou zemí projevovaly až donedávna překvapivý nezájem o hospodářské reformy. Místo nich se zaobíraly hledáním vlastní identity a bezpečnostními problémy a dělaly to způsoby, které odrážely jejich odlišné politické dráhy. V Tunisku umožnilo volební soupeření mezi islamistickým Hnutím obnovy (Ennahda) a sekulární stranou Výzva pro Tunisko (Nidaa Tounes) plodnou debatu o roli náboženství v politice a společnosti; naopak v Egyptě autokratická vláda prezidenta Abd al-Fattáha Sísího násilně potlačuje Muslimské bratrstvo.

Vlády v obou zemích přitom nedokázaly vzdorovat rostoucím veřejným výdajům. Celkový objem dotací v Egyptě v polovině roku 2016 stále převyšoval 10% HDP, což naznačuje návrat ke staré autoritářské společenské smlouvě, kdy se občané zdrží politické participace výměnou za vládní ekonomickou podporu. Aby však Egypt splnil kritéria pomoci od MMF, zavázal se nedávno k omezení dotací a k zavedení daně z přidané hodnoty.