6

Egypt na prodej

KÁHIRA – Návštěva saúdskoarabského krále Salmána v Egyptě vyústila minulý týden ve 22 dohod, včetně ropného obchodu v hodnotě 22 miliard dolarů, který má podepřít egyptské skomírající hospodářství. Tato velkolepá pomoc ale není zadarmo: Egypt se musel vzdát dvou ostrovů v Rudém moři, jež mu v roce 1950 postoupila Saúdská Arábie. Tento krok ukázal, že tvrzení egyptského vedení, že země zůstává významnou regionální mocností, je lež. Ostatně Egypt nedokáže zvládat ani domácí potíže, které přináší rychle se rozrůstající populace závislá na subvencích, jež si země nemůže dovolit – a tuto situaci s velkým úspěchem zneužívají džihádisté. Jak země dospěla do tohoto stavu?

Když Muhammad Alí v roce 1807 porazil Brity, Egypt se stal první arabskou zemí, která získala faktickou nezávislost. Alího vnuk Ismáíl ji však promrhal nevázanými výdaji, jimiž vytvořil závislost na vnější pomoci, která přetrvává dodnes.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Nejprve byl Ismáíl roku 1875 nucen prodat egyptské akcie v Suezském průplavu, aby pokryl svůj rozpočtový schodek. Když se ukázalo, že to k zastavení fiskálního krvácení nestačí, evropští věřitelé ustavili komisi s cílem zajistit splátky. Do roku 1877 už víc než 60 % egyptských příjmů polykala dluhová služba. V roce 1882 Britové převzali nad zemí vládu, aby ochránili své investice.

Závislost Egypta na Britech pokračovala až do nástupu Gamála Abdala Násira k moci v roce 1952. Přivítal Sověty, kteří mu poskytli vyspělé zbraně výměnou za tentýž typ dlužních úpisů, které zničily jeho předchůdce. Do doby, kdy Násir v roce 1970 zemřel, sovětské námořnictvo proměnilo přístav v Alexandrii prakticky v sovětskou republiku, kde byla ruština druhým jazykem.

Přitom Násir uskutečňoval nákladné populistické hospodářské politiky. Rozšířil byrokracii, neboť všem absolventům vysoké školy nabídl teplé místo ve veřejné správě; dnes stát zaměstnává 24 % pracovních sil. Zavedl subvence na komodity, od chleba po olej, které v letech 2013-2014 odpovídaly celkem 8,1 % HDP. V letech 2014-2015 šlo 81 % rozpočtu na dluhovou službu, subvence a platy, což vytěsňuje vzdělávání a další investice se zásadním významem pro dlouhodobý růst.

To vše zesílilo závislost Egypta na zahraniční pomoci. Vzdor Násirovu příklonu k Sovětům byl Egypt největším příjemcem americké zahraniční pomoci až do roku 1967, kdy vztahy zmrazila jeho katastrofální válka s Izraelem. Neschopni pokořit Izrael vojensky, sovětští piloti vtahovali izraelské protivníky do leteckých soubojů nad Suezským průplavem. Násir, který zostra brojil proti imperialismu a ekonomické servilnosti, dovedl svou zemi do vazalství.

Násirův nástupce Anwar Sádát se pokusil Egypt oživit liberalizací ekonomiky, uzavřením míru s Izraelem a odklonem od spojenectví se Sověty ve prospěch USA a západní Evropy. Odměněn byl balíčkem pomoci, který dosahoval v průměru víc než dvou miliard dolarů ročně. Vzhledem k růstu egyptské populace ročním tempem ve výši 2,2 % však ani to nestačilo.

Také dnes je Egypt závislý na pomoci z Evropy a Perského zálivu, která se distribuuje například prostřednictvím Arabského fondu pro hospodářský a sociální rozvoj, Rozvojového fondu Abú Zabí a Saúdského rozvojového fondu. Kuvajtský fond pro arabský hospodářský rozvoj dal Egyptu 2,5 miliardy dolarů, víc než 50 % ve formě grantů, takže země je největším příjemcem jeho pomoci. Taková pomoc financováním infrastrukturních projektů a poskytováním rozpočtové úlevy podepírá egyptské hospodářství. Užitečné jsou také občasné odpisy dluhu.

Egypťané o finančních nesnázích své země slyší zřídka. Vládou ovládaná média raději vychvalují nové mosty a zvýšenou průmyslovou produkci a zároveň zdůrazňují roli Egypta v regionálních záležitostech, jako je spící izraelsko-palestinský mírový proces a slepení vlády v Libanonu.

Taková propaganda se snaží zachovat mýtus, že Egypt má na Blízkém východě jedinečné a významné postavení. Jistěže, na rozdíl od většiny ostatních arabských zemí, zejména Libanonu a Jemenu, má Egypt smysl pro národní jednotu, vyrůstající z říší dávnověkých faraonů. Díky rozsáhlé homogenní populaci – z 90% sunnitských muslimů – se mu také daří vyhýbat se sektářským konfliktům, v nichž se utápí země jako Irák a Sýrie, a formovat silnou centrální vládu.

Příběh o regionální dominanci, jejž egyptští lídři čím dál silněji vytvářejí, však zní falešně. Vždyť 750 tisíc Egypťanů, kteří každoročně dokončí vysokou školu, chce práci, ne prázdné sliby založené na někdejší slávě. Nekvalifikovaní pracovníci ve zdecimovaném turistickém ruchu prahnou po návratu cizinců. Konečně tovární dělníci touží po rozsahu výroby, jejž kupní síla místních nezaměstnaných spotřebitelů nedokáže využít.

Namísto zajištění těchto nezbytností je egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí nucen zříci se území ve prospěch Saúdovců s cílem zajistit pomoc, již země potřebuje, aby se udržela nad hladinou, a čelí při tom značnému posměchu. Ve hře s nulovým součtem, jíž politika na Středním východě je, však ztráta jedné strany znamená zisk strany jiné. V případě dnešního Egypta to jsou radikální islamisté, sklízející plody všeobecného rozčarování z vlády.

Islamisté nabízejí své vlastní vyprávění: moderní národní stát Araby a muslimy zklamal. Obyvatelstvo dennodenně zakoušející rozvrat státu s ním souzní. Soustředit se na oživování někdejší islámské slávy je čím dál lákavější než křísit regionální mocnost, jíž se nikdy nepodařilo ani zabezpečit práva Palestinců.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Egyptští lídři stále mají legitimitu a sílu k potlačení tohoto nebezpečného výkladu. Mají-li ale uspět, budou si muset připustit, čím Egypt je – a čím není. V zemi, kde si hluboce vážíme starověkých artefaktů, je mýtus regionální velikosti reliktem, jehož bychom se měli brzy zbavit.

Z angličtiny přeložil David Daduč