inventors Keystone/Getty Images

Kdo opravdu vytváří v ekonomice hodnotu?

LONDÝN – Po globální finanční krizi v roce 2008 vznikl konsensus, že veřejný sektor má zodpovědnost zasáhnout v zájmu sanace systémově důležitých bank a stimulace hospodářského růstu. Tento konsensus však měl jepičí život a hospodářské intervence do veřejného sektoru začaly být záhy pokládány za hlavní příčinu krize, kterou je tudíž zapotřebí zvrátit. To se ukázalo jako vážná chyba.

Zejména v Evropě byly vlády peskovány za vysoké dluhy, přestože kolaps nezpůsobily veřejné půjčky, nýbrž soukromý dluh. Mnohé vlády dostaly pokyn zavést úsporná opatření, místo aby stimulovaly růst proticyklickou politikou. Od státu se očekávalo, že bude usilovat o reformy finančního sektoru, které měly spolu s oživením investic a průmyslové výroby obnovit konkurenceschopnost.

Ve skutečnosti však proběhlo příliš málo finančních reforem a v mnoha zemích se průmysl stále nepostavil na nohy. Zisky se sice v mnoha sektorech vrátily, ale investice zůstávají slabé kvůli hromadění hotovosti v kombinaci s rostoucí financializací, kdy rekordních hodnot dosahují také zpětné odkupy akcií – s cílem zvýšit ceny akcií, a tím i akciových opcí.

Důvod je prostý: notně očerňovanému státu byly umožněny jen bázlivé politické reakce. Toto selhání dokládá, do jaké míry je politika stále utvářená nikoliv historickými zkušenostmi, nýbrž ideologií – konkrétně neoliberalismem, jenž prosazuje minimální roli státu v ekonomice, a jeho akademickou sestřenicí, „teorií veřejné volby“, která klade důraz na nedostatky vlád.

Růst vyžaduje dobře fungující finanční sektor, v němž jsou dlouhodobé investice odměňovány více než krátkodobé transakce. Přesto byla daň z finančních transakcí zavedena v Evropě až v roce 2016 a takzvané „trpělivé finance“ zůstávají téměř všude nedostatečné. V důsledku toho peníze, které jsou pumpovány do ekonomiky například formou měnového uvolňování, opět končí v bankách.

Převaha krátkozrakého myšlení odráží zásadní nepochopení správné ekonomické role státu. Navzdory postkrizovému konsensu představují aktivní strategické investice veřejného sektoru klíčový předpoklad růstu. Proto všechny velké technologické revoluce – ať už v oblasti medicíny, počítačů nebo energetiky – byly možné díky tomu, že stát fungoval jako investor první instance.

Subscribe now

Exclusive explainers, thematic deep dives, interviews with world leaders, and our Year Ahead magazine. Choose an On Point experience that’s right for you.

Learn More

My si však dál idealizujeme soukromé aktéry v inovativních oborech a opomíjíme jejich závislost na produktech veřejných investic. Například Elon Musk neobdržel pouze přes 5 miliard dolarů na dotacích americké vlády; jeho firmy SpaceX a Tesla stojí na práci NASA, respektive ministerstva energetiky.

Jediný způsob, jak plně oživit naše ekonomiky, vyžaduje, aby veřejný sektor opět přijal klíčovou roli strategického, dlouhodobého a na cíl orientovaného investora. Proto je nezbytné vyvrátit pomýlené interpretace otázky, jak se vytváří hodnota a bohatství.

Obvykle se předpokládá, že stát usnadňuje tvorbu bohatství (a přerozděluje, co se vytvoří), ale žádné bohatství skutečně nevytváří. Naproti tomu podnikatelské špičky jsou pokládány za produktivní ekonomické aktéry – někteří lidé tímto argumentem ospravedlňují rostoucí nerovnost. Jelikož činnost firem (často riskantní) vytváří bohatství – a tím i pracovní místa –, zaslouží si jejich šéfové vyšší příjmy. Takové předpoklady mají rovněž za následek nesprávné nakládání s patenty, které v posledních desetiletích inovace spíše blokují, než aby je podněcovaly, poněvadž příznivě nakloněné soudy stále více dopouštějí, aby se patenty uplatňovaly příliš široce, což vede k privatizaci výzkumných nástrojů, nikoliv konečných výsledků.

Kdyby byly tyto předpoklady pravdivé, daňové pobídky by vyvolaly růst firemních investic. Místo toho však tyto pobídky – například snížení podnikových daní schválené v USA v prosinci 2017 – celkově vzato snižují vládní příjmy a pomáhají firmám vykazovat rekordně vysoké zisky, přičemž však produkují jen malé soukromé investice.

To by nemělo být nikterak šokující. Podnikatel Warren Buffett v roce 2011 poznamenal, že daně z kapitálových příjmů neodradí investory od investování ani nepodkopou tvorbu pracovních míst. „V letech 1980 až 2000 přibylo téměř 40 milionů čistých pracovních míst,“ uvedl Buffett. „A víte, co se děje od té doby: nižší daňové sazby a mnohem nižší tvorba pracovních míst.“

Tyto zkušenosti se střetávají s představami získanými takzvanou marginalistickou revolucí ekonomického myšlení, kdy klasickou teorii hodnoty práce nahradila moderní teorie subjektivní hodnoty tržních cen. Stručně řečeno předpokládáme, že dokud je nějaká organizace nebo aktivita nositelem ceny, pak vytváří hodnotu.

To posiluje představu, která normalizuje nerovnost tvrzením, že ti, kdo hodně vydělávají, musí vytvářet značnou hodnotu. Proto měl generální ředitel Goldman Sachs Lloyd Blankfein tu drzost prohlásit v roce 2009, pouhý rok po krizi, k níž jeho banka přispěla, že jeho zaměstnanci patří k „nejproduktivnějším na světě“. A proto farmaceutickým společnostem prochází ospravedlňování astronomických cen léčiv „cenotvorbou založenou na hodnotě“, přestože americká vláda investuje více než 32 miliard dolarů ročně do vysoce riskantních článků inovačního řetězce, jenž vede k vývoji těchto léčiv.

Když hodnotu neurčuje konkrétní metrika, ale spíše tržní mechanismus nabídky a poptávky, pak se hodnota stává věcí osobního názoru, renta (bezpracný příjem) se zaměňuje se ziskem (vydělaný příjem), nerovnost se prohlubuje a investice do reálné ekonomiky klesají. A když hospodářskou politiku utvářejí pomýlené ideologické postoje o tvorbě hodnoty v ekonomice, jsou výsledkem opatření, která bezděky odměňují krátkozraké uvažování a podkopávají inovace.

I deset let po krizi je stále zapotřebí řešit přetrvávající ekonomické slabiny. To znamená především připustit, že hodnotu společně determinují firmy, zaměstnanci, strategické veřejné instituce i organizace občanské společnosti. Způsob, jímž na sebe tito rozmanití aktéři vzájemně působí, pak určuje nejen tempo hospodářského růstu, ale i otázku, zda je tento růst tažený inovacemi, inkluzivní a trvale udržitelný. Teprve až si uvědomíme, že obsahem hospodářské politiky musí být nejen vyspravování ekonomiky, když se něco porouchá, ale i aktivní utváření a spoluvytváření trhů, můžeme tuto krizi ukončit.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/RT89NlC/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.