9

Ekonomie s tváří humanitních věd

CHICAGO – V průzkumu z roku 2006 odpovídali profesoři amerických univerzit na otázku, zda je lepší disponovat znalostmi z řady vědních oborů, nebo jen z jediného. V případě profesorů psychologie vyjádřilo 79% respondentů zápal pro mezioborové poznání a podobně se vyjádřilo 73% sociologů a 68% historiků. Nejméně nadšená skupina? Ekonomové: pouhých 42% respondentů souhlasilo s názorem, že na svět je třeba pohlížet mezioborovým prizmatem. Jeden pozorovatel to komentoval bez obalu: „Ekonomové si opravdu myslí, že se nemusí od nikoho nic učit.“

Ve skutečnosti by ekonomům nesmírně prospělo, kdyby si rozšířili obzory. Protože se ekonomie zabývá lidskými bytostmi, může se od humanitních oborů leccos přiučit. Nejenže by pak její modely mohly být realističtější a predikce přesnější, ale i ekonomická politika by se mohla stát efektivnější a spravedlivější.

Ať už se člověk zabývá otázkou, jak podpořit hospodářský růst v rozmanitých kulturách, morálními otázkami vyvolanými situací, kdy univerzity sledují vlastní zájmy na úkor svých studentů, nebo hluboce osobními otázkami týkajícími se zdravotní péče, manželství a rodin, ekonomické poznatky jsou ve všech těchto případech nezbytné, avšak nikoliv postačující. Budeme-li se zaobírat pouze jimi, budou politiky troskotat a lidé trpět.

Vzhledem ke své vášni pro matematicky podložená vysvětlení mají ekonomové potíže nejméně ve třech oblastech: zohledňování kultury, používání narativních vysvětlení a řešení etických otázek, které nelze redukovat na pouhé ekonomické kategorie.

Lidé nejsou organismy, které se nejprve vytvoří a pak se namočí do nějaké kultury jako Achilles do řeky Styx. Jsou od počátku kulturními bytostmi. Protože však kulturu nelze matematicky postihnout, přebírají ekonomové obvykle myšlenku předkulturního lidství.

Chceme-li pochopit lidi jako kulturní bytosti, musíme o nich vyprávět příběhy. Lidské životy se neodvíjejí předvídatelným způsobem, jako když Mars obíhá kolem Slunce. Nezanedbatelnou roli hrají nahodilost, idiosynkrazie a nevyzpytatelná rozhodnutí. Život má jeden rys, jenž by se dal nazvat „narativností“, z čehož vyplývá potřeba vysvětlovat ho pomocí příběhů. A nejlepší zhodnocení tohoto rysu je obsaženo v románech, které lze pokládat nejen za literární formu, ale i za svébytný způsob, jak chápat společenský svět. Události popisované v románech jsou sice smyšlené, avšak forma, pořadí a důsledky těchto událostí jsou mnohdy naším nejpřesnějším svědectvím o tom, jak se vyvíjí lidský život.

A konečně platí, že ekonomie zákonitě vyvolává etické otázky, které nelze redukovat na ekonomii jako takovou – a koneckonců ani na žádnou jinou společenskou vědu. Ekonomové často vpašovávají etické ohledy do svých modelů pomocí konceptů typu „spravedlivá“ tržní cena. Existuje však mnoho způsobů, jak tato témata zviditelnit a otevřít je argumentům.

Neexistuje lepší zdroj etického prozření než romány Tolstého, Dostojevského, George Eliota, Jane Austenové, Henryho Jamese a dalších velkých realistů. Jejich díla zhuštěnou formou líčí složitost etických otázek, které jsou příliš důležité na to, aby se daly bezpečně svěřit nějaké zastřešující teorii – otázek, které volají po empatii a dobrém úsudku, vyvíjejí se prostřednictvím zkušeností a nelze je formalizovat. Jistě, některé etické teorie mohou empatii doporučovat, avšak četba literatury a ztotožnění se s postavami předpokládají rozsáhlou schopnost vcítit se do situace jiných lidí. Pokud se někdo neztotožnil s Annou Kareninovou, pak ve skutečnosti Annu Kareninovou nečetl.

Když čtete skvělý román a ztotožňujete se s jeho postavami, pak s nimi trávíte bezpočet hodin – cítíte zevnitř, jaké to je být někým jiným. Vidíte svět z perspektivy odlišné společenské vrstvy, pohlaví, náboženství, kultury, sexuální orientace, chápání morálky a dalších faktorů, které definují a odlišují lidskou zkušenost. Pokud čtenář zprostředkovaně žije život určité postavy, nejenže cítí totéž co ona, ale zároveň se nad těmito pocity zamýšlí, zvažuje podstatu činů, k nimž vedou, a při troše praxe přebírá moudrost a schopnost posuzovat skutečné lidi v celé jejich složitosti.

Nejde o to vzdát se obrovských výdobytků ekonomie, ale vytvořit něco, čemu říkáme „humanomie“, tedy obor, který umožní, aby si každá disciplína zachovala svou jedinečnou kvalitu. Humanomie nespojuje ekonomii s humanitními obory, ale vytváří mezi nimi dialog.

Taková konverzace by skutečně vrátila ekonomii k zářným kořenům obsaženým v myšlenkách Adama Smitha, který v Teorii mravních citů výslovně popřel, že by se lidské chování dalo dostatečně popsat prostřednictvím „racionální volby“ jednotlivců s cílem maximalizovat jejich individuální prospěch. Lidé se koneckonců často chovají bláhově. Ještě důležitější podle Smitha je, že jejich péče o ostatní je „původní vášní“, kterou nelze redukovat na sobecké ohledy.

Smithovy práce o ekonomii a etice mají společného jmenovatele: silné vědomí hranic rozumu. Centrální plánování je odsouzeno k neúspěchu, ale totéž platí o algebraických modelech chování. Zapotřebí je jemné vnímání jednotlivostí, citlivost toho druhu, který půl století po Smithově pojednání zdramatizovala Jane Austenová a její následovníci. Smith jako skvělý psycholog věděl, že potřebujeme centy i citlivost.

Ekonometrické metody a matematické modely nás naučí mnohému, ale ne všemu. Pokud jde o lidské životy charakterizované nepředvídanými skutečnostmi a narativností, pak i příběhy představují nepostradatelnou formu poznání. Proto musí jít kvantitativní rigoróznost, soustředěnost politik a logika ekonomie ruku v ruce s empatií, úsudkem a moudrostí, jež definují to nejlepší z humanitních oborů. Ekonomové musí rozmlouvat s ostatními disciplínami – a nechat rozmlouvat je.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.