BRUSEL – Od chvíle, kdy Velká Británie těsnou většinou hlasů schválila vystoupení z Evropské unie, už uplynulo více než sto dní, avšak stále zdaleka není jasné, jakými pravidly se bude po brexitu řídit obchodní výměna přes kanál La Manche. Politické diskuse se obvykle točí kolem tří klíčových otázek: imigračních kontrol, přístupu na jednotný trh a práv na přeshraniční činnost („passporting rights“) pro finanční služby. Jakou rovnováhu by měli evropští lídři nastavit?
Mnozí lidé v Británii přesně vědí, co chtějí: zavést kontroly pohybu pracovníků ze zbytku EU, a tím ochránit domácí trh práce, avšak beze ztráty přístupu na jednotný trh nebo práv na přeshraniční činnost, které britským firmám umožňují prodávat své finanční služby na kontinentu. Tak zněla ostatně dohoda, kterou mnozí čelní stoupenci brexitu před červnovým referendem slibovali.
Slib „brexitýrů“ však zůstává jen zbožným přáním. Jak poznamenal německý ministr financí Wolfgang Schäuble, přístup na jednotný trh je neoddělitelně spjatý s volným pohybem osob. Schäuble se dokonce nabídl, že zašle britskému ministru zahraničí Borisi Johnsonovi kopii Lisabonské smlouvy, v níž je tato spojitost zakotvena.
Možná to zní legalisticky a rozhodně je to odraz politických motivací. Ze základních ekonomických principů nicméně vyplývá, že volný pohyb osob je skutečně přinejmenším stejně důležitý jako volný obchod.
Obchod je obvykle výhodný pro obě strany. Je tedy zřejmé, že je ve společném zájmu Velké Británie a EU minimalizovat ztráty ze zavádění nových bariér v důsledku brexitu. Z hlediska evropské prosperity záleží na velikosti obchodních bariér, nikoliv na otázce, která strana je čistým vývozcem či dovozcem. Nízké bariéry obvykle znamenají nízké náklady, pokud jimi nejsou dotčeny velké objemy obchodu. Se zvyšováním bariér však nepřiměřeně roste negativní dopad na prosperitu.
Dobrou zprávou pro Británii je skutečnost, že by pravděpodobně nečelila podstatně vyšším obchodním bariérám ani v případě, že by skutečně opustila jednotný trh. Koneckonců má EU obecně liberální obchodní režim s nízkými vnějšími cly. Proto tolik studií nepokládá ekonomický přínos bezcelního transatlantského obchodu za hlavní důvod, proč ho podporovat.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
I kdyby musela Británie překonávat některé dodatečné bariéry – například nové celní požadavky nebo osvědčení o zemi původu –, jejich dopad by byl s největší pravděpodobností relativně malý. Příklad Švýcarska – které je do výrobních řetězců EU integrované ještě více než Británie – ukazuje, že efektivní celní správy na obou stranách dokážou držet tyto bariéry na minimu. Vývoz zboží do EU každopádně generuje jen asi 6% britského HDP.
Dalším důvodem, proč zavedení některých nízkých obchodních bariér pravděpodobně nevytvoří velké ztráty, je skutečnost, že existují jen malé rozdíly v nákladech na výrobu zboží na jednom či druhém trhu. Například výroba automobilu ve Velké Británii stojí zhruba stejně jako jeho výroba v Německu.
Bariéry pro volný pohyb pracovní síly jsou něco jiného. Produktivita a příjem na zaměstnance ve Velké Británii zůstávají podstatně vyšší než například v Polsku. Za hodinu práce pobírá zaměstnanec v Británii přibližně 25 eur, zatímco v Polsku pouhých 8,50 eur. Neumožnit polskému zaměstnanci práci v Británii by jinými slovy znamenalo vysoké ekonomické náklady pro Evropu. Pokud navíc britská premiérka Theresa Mayová dostojí svému avizovanému cíli snížit čistou imigraci na méně než 100 000 osob, pak bude muset Británie zavést drastická – a potenciálně nákladná – opatření, aby uzavřela britský trh práce.
To znamená, že bariéry, které mohou zavést vyjednavači z EU – a jež se dotýkají především zbožního obchodu – budou mít pravděpodobně mnohem menší dopad než bariéry zaváděné Británií, jako jsou kvóty na pracovníky z EU. Je tu však ještě jedna oblast, kterou musí brát vyjednavači v úvahu: finanční služby.
Zatímco celkový obchod se službami pravděpodobně brexitem nijak významně neutrpí – vnitřní trh služeb stejně nikdy tak dobře nefungoval –, finance představují zvláštní případ, a to převážně díky úpravám přeshraniční činnosti bank.
Na výhody finanční integrace mají ekonomové často nejednoznačný názor, v neposlední řadě proto, že vydatné toky bankovních úvěrů mohou mít vážný dopad na makroekonomickou stabilitu. Například sekuritizace sice může při správném nastavení přispět ke snížení rizika a zvýšení dostupnosti úvěrů pro riskantní vypůjčovatele, avšak globální finanční krize v roce 2008 jasně ukázala, že pokud sekuritizace zajde příliš daleko, může znamenat obrovské náklady.
Lze však podniknout kroky k maximalizaci výhod poskytování finančních služeb přes kanál La Manche i po brexitu. Klíčové je neodvíjet veškerá rozhodnutí od snahy udržet roli londýnské City coby finančního centra Evropy, nýbrž zajišťovat, aby poskytované služby posilovaly evropské kapitálové trhy. To si vyžádá důraz na kapitál oproti dluhovým nástrojům a na tržně založené financování oproti bankovním úvěrům.
Z ekonomického hlediska jsou priority, jimiž by se měla vyjednávání o brexitu řídit, docela zřejmé. Vyjednavači se musí zaměřit na minimalizaci nových bariér volného pohybu pracovních sil; měla by to být ještě větší priorita než udržení volného pohybu zboží. A britské finanční služby by měly být v EU vítané, ovšem jen v případě, že budou přispívat k odklonu od „bankocentristického“ systému a k završení unie kapitálových trhů.
Diskusi však nadále pokřivuje politika, což vede lídry k tomu, aby zakreslovali červené čáry v oblasti volného pohybu osob a zaujímali merkantilistické postoje k finančním službám. Jedině státnický přístup na obou stranách může přesunout pozornost k tomu, co je pro obě strany dobré.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
From a long list of criminal indictments to unfavorable voter demographics, there is plenty standing between presumptive GOP nominee Donald Trump and a second term in the White House. But a Trump victory in the November election remains a distinct possibility – and a cause for serious economic concern.
Contrary to what former US President Donald Trump would have the American public believe, no president enjoys absolute immunity from criminal prosecution. To suggest otherwise is to reject a bedrock principle of American democracy: the president is not a monarch.
explains why the US Supreme Court must reject the former president's claim to immunity from prosecution.
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
BRUSEL – Od chvíle, kdy Velká Británie těsnou většinou hlasů schválila vystoupení z Evropské unie, už uplynulo více než sto dní, avšak stále zdaleka není jasné, jakými pravidly se bude po brexitu řídit obchodní výměna přes kanál La Manche. Politické diskuse se obvykle točí kolem tří klíčových otázek: imigračních kontrol, přístupu na jednotný trh a práv na přeshraniční činnost („passporting rights“) pro finanční služby. Jakou rovnováhu by měli evropští lídři nastavit?
Mnozí lidé v Británii přesně vědí, co chtějí: zavést kontroly pohybu pracovníků ze zbytku EU, a tím ochránit domácí trh práce, avšak beze ztráty přístupu na jednotný trh nebo práv na přeshraniční činnost, které britským firmám umožňují prodávat své finanční služby na kontinentu. Tak zněla ostatně dohoda, kterou mnozí čelní stoupenci brexitu před červnovým referendem slibovali.
Slib „brexitýrů“ však zůstává jen zbožným přáním. Jak poznamenal německý ministr financí Wolfgang Schäuble, přístup na jednotný trh je neoddělitelně spjatý s volným pohybem osob. Schäuble se dokonce nabídl, že zašle britskému ministru zahraničí Borisi Johnsonovi kopii Lisabonské smlouvy, v níž je tato spojitost zakotvena.
Možná to zní legalisticky a rozhodně je to odraz politických motivací. Ze základních ekonomických principů nicméně vyplývá, že volný pohyb osob je skutečně přinejmenším stejně důležitý jako volný obchod.
Obchod je obvykle výhodný pro obě strany. Je tedy zřejmé, že je ve společném zájmu Velké Británie a EU minimalizovat ztráty ze zavádění nových bariér v důsledku brexitu. Z hlediska evropské prosperity záleží na velikosti obchodních bariér, nikoliv na otázce, která strana je čistým vývozcem či dovozcem. Nízké bariéry obvykle znamenají nízké náklady, pokud jimi nejsou dotčeny velké objemy obchodu. Se zvyšováním bariér však nepřiměřeně roste negativní dopad na prosperitu.
Dobrou zprávou pro Británii je skutečnost, že by pravděpodobně nečelila podstatně vyšším obchodním bariérám ani v případě, že by skutečně opustila jednotný trh. Koneckonců má EU obecně liberální obchodní režim s nízkými vnějšími cly. Proto tolik studií nepokládá ekonomický přínos bezcelního transatlantského obchodu za hlavní důvod, proč ho podporovat.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
I kdyby musela Británie překonávat některé dodatečné bariéry – například nové celní požadavky nebo osvědčení o zemi původu –, jejich dopad by byl s největší pravděpodobností relativně malý. Příklad Švýcarska – které je do výrobních řetězců EU integrované ještě více než Británie – ukazuje, že efektivní celní správy na obou stranách dokážou držet tyto bariéry na minimu. Vývoz zboží do EU každopádně generuje jen asi 6% britského HDP.
Dalším důvodem, proč zavedení některých nízkých obchodních bariér pravděpodobně nevytvoří velké ztráty, je skutečnost, že existují jen malé rozdíly v nákladech na výrobu zboží na jednom či druhém trhu. Například výroba automobilu ve Velké Británii stojí zhruba stejně jako jeho výroba v Německu.
Bariéry pro volný pohyb pracovní síly jsou něco jiného. Produktivita a příjem na zaměstnance ve Velké Británii zůstávají podstatně vyšší než například v Polsku. Za hodinu práce pobírá zaměstnanec v Británii přibližně 25 eur, zatímco v Polsku pouhých 8,50 eur. Neumožnit polskému zaměstnanci práci v Británii by jinými slovy znamenalo vysoké ekonomické náklady pro Evropu. Pokud navíc britská premiérka Theresa Mayová dostojí svému avizovanému cíli snížit čistou imigraci na méně než 100 000 osob, pak bude muset Británie zavést drastická – a potenciálně nákladná – opatření, aby uzavřela britský trh práce.
To znamená, že bariéry, které mohou zavést vyjednavači z EU – a jež se dotýkají především zbožního obchodu – budou mít pravděpodobně mnohem menší dopad než bariéry zaváděné Británií, jako jsou kvóty na pracovníky z EU. Je tu však ještě jedna oblast, kterou musí brát vyjednavači v úvahu: finanční služby.
Zatímco celkový obchod se službami pravděpodobně brexitem nijak významně neutrpí – vnitřní trh služeb stejně nikdy tak dobře nefungoval –, finance představují zvláštní případ, a to převážně díky úpravám přeshraniční činnosti bank.
Na výhody finanční integrace mají ekonomové často nejednoznačný názor, v neposlední řadě proto, že vydatné toky bankovních úvěrů mohou mít vážný dopad na makroekonomickou stabilitu. Například sekuritizace sice může při správném nastavení přispět ke snížení rizika a zvýšení dostupnosti úvěrů pro riskantní vypůjčovatele, avšak globální finanční krize v roce 2008 jasně ukázala, že pokud sekuritizace zajde příliš daleko, může znamenat obrovské náklady.
Lze však podniknout kroky k maximalizaci výhod poskytování finančních služeb přes kanál La Manche i po brexitu. Klíčové je neodvíjet veškerá rozhodnutí od snahy udržet roli londýnské City coby finančního centra Evropy, nýbrž zajišťovat, aby poskytované služby posilovaly evropské kapitálové trhy. To si vyžádá důraz na kapitál oproti dluhovým nástrojům a na tržně založené financování oproti bankovním úvěrům.
Z ekonomického hlediska jsou priority, jimiž by se měla vyjednávání o brexitu řídit, docela zřejmé. Vyjednavači se musí zaměřit na minimalizaci nových bariér volného pohybu pracovních sil; měla by to být ještě větší priorita než udržení volného pohybu zboží. A britské finanční služby by měly být v EU vítané, ovšem jen v případě, že budou přispívat k odklonu od „bankocentristického“ systému a k završení unie kapitálových trhů.
Diskusi však nadále pokřivuje politika, což vede lídry k tomu, aby zakreslovali červené čáry v oblasti volného pohybu osob a zaujímali merkantilistické postoje k finančním službám. Jedině státnický přístup na obou stranách může přesunout pozornost k tomu, co je pro obě strany dobré.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.