47

Slabé státy, chudé země

PRINCETON – Ve Skotsku jsem byl vychován tak, abych policisty pokládal za své spojence, a když to budu potřebovat, klidně některého požádal o pomoc. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se během své první návštěvy Spojených států v 19 letech zeptal na cestu k nejbližší poště newyorského policisty, jenž právě řídil dopravu na Times Square, a vysloužil si za to od něj příval sprosťáren. V následném zmatku jsem vhodil naléhavé dokumenty pro svého zaměstnavatele do odpadkového koše, který mi hodně připomínal poštovní schránku.

Evropané mají sklon pohlížet na své vlády pozitivněji než Američané, pro které jsou neúspěchy a neoblíbenost jejich federálních, státních i místních politiků běžnou věcí. Přesto různé americké vlády vybírají daně a poskytují za to služby, bez nichž by Američané neměli tak snadný život.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Američané podobně jako mnoho občanů jiných bohatých zemí pokládají za samozřejmost právní a regulační systém, veřejné školy, zdravotnictví a sociální zabezpečení pro starší občany, silnice, obranu, diplomacii i masivní investice státu do výzkumu, zejména v medicíně. Jistě, ne všechny tyto služby jsou na takové úrovni, na jaké by mohly být, případně je nemohou ve stejné míře využívat všichni; lidé však většinou platí daně, a pokud někoho uráží způsob, jakým se tyto peníze vynakládají, rozproudí se živá veřejná debata a pravidelné volby umožňují lidem, aby tyto priority změnili.

Všechno je to tak zjevné, že o tom prakticky není potřeba mluvit – přinejmenším pro ty, kdo žijí v bohatých zemích s efektivními vládami. Většina světové populace však v takových zemích nežije.

Ve velké části Afriky a Asie postrádají státy schopnost vybírat daně nebo poskytovat služby. Smlouva mezi vládou a občany – v bohatých zemích nedokonalá – v chudých státech často zcela chybí. Onen newyorský policista byl v podstatě jen nezdvořilý (a měl napilno, protože právě poskytoval službu); ve velké části světa však policie kořistí na lidech, které má chránit, vydíráním od nich získává peníze nebo je perzekvuje jménem svých mocných ochránců.

I ve středněpříjmové zemi, jako je Indie, se veřejné školy a veřejné kliniky potýkají s masovým (a nepotrestaným) absentérstvím. Soukromí lékaři dávají lidem, co chtějí (nebo co si myslí, že chtějí) – injekce, infuze a antibiotika –, ale stát je nijak nereguluje a mnozí praktičtí lékaři jsou zcela nekvalifikovaní.

V celém rozvojovém světě umíraj�� děti proto, že se narodily na nesprávném místě – nikoliv na exotická a neléčitelná onemocnění, nýbrž na běžné dětské nemoci, které už téměř sto let umíme léčit. Při absenci státu, jenž je schopen zajišťovat běžnou mateřskou a dětskou zdravotní péči, budou tyto děti umírat dál.

Ani regulace a vymáhání bez vládních kapacit správně nefungují, takže se firmám těžko vyvíjí činnost. A bez náležitě fungujících občanských soudů neexistuje záruka, že se novátorští podnikatelé domohou odměny za své nápady.

Absence státních kapacit – tedy služeb a ochrany, které lidé v bohatých zemích pokládají za samozřejmost – je jednou z hlavních příčin chudoby a deprivace po celém světě. Bez efektivních států spolupracujících s aktivními a angažovanými občany existuje malá naděje na růst, který je zapotřebí k vykořenění globální chudoby.

Bohaté země bohužel situaci v současné době ještě zhoršují. Zahraniční pomoc – transfery z bohatých zemí do chudých – je z řady důvodů chvályhodná, zejména v oblasti zdravotnictví, kde se díky ní podařilo zachránit životy mnoha lidí. Zahraniční pomoc však také podkopává rozvoj místních státních kapacit.

Nejpatrnější je to v zemích – především afrických –, kde je vláda přímým adresátem pomoci a kde je objem pomoci v poměru k fiskálním výdajům vysoký (často více než poloviční). Takové vlády nepotřebují společenskou smlouvu s občany, parlament ani systém výběru daní. Pokud jsou někomu zodpovědné, pak jen svým dárcům – a ani to v praxi často neplatí, poněvadž dárci čelí tlaku vlastních občanů (kteří právem chtějí pomáhat chudým) a potřebují rozdělovat peníze přinejmenším stejně, jako je vlády chudých zemí potřebují přijímat.

A co obejít vlády a poskytovat pomoc přímo chudým? Jistě, bezprostřední dopady budou pravděpodobně lepší, a to zejména v zemích, kde se jen malá část mezivládní pomoci skutečně dostane k chudým. Navíc by stačila neuvěřitelně malá částka – přibližně 15 amerických centů denně od každého dospělého občana v bohatém světě –, aby se všichni lidé dostali alespoň na práh chudoby, který činí jeden dolar denně.

Přesto to není řešení. Chudí lidé potřebují vládu, aby mohli vést lepší život; úplné vynětí vlády z rovnice by možná krátkodobě zlepšilo situaci, ale nevyřešilo by základní problém. Chudé země nemohou donekonečna provozovat své zdravotnictví ze zahraničí. Pomoc podkopává to, co chudí lidé potřebují nejvíce: efektivní vládu, která s nimi bude pracovat na dnešku a na zítřku.

Fake news or real views Learn More

Jednou z věcí, které dělat můžeme, je apelovat na vlastní vlády, aby přestaly podnikat kroky, které komplikují chudým zemím snahu přestat být chudými. Omezení pomoci je jednou z možností, ale další možností je omezení obchodu se zbraněmi, zkvalitnění obchodní a dotační politiky bohatých zemí, poskytování technické pomoci nevázané na pomoc a vývoj lepších léků proti nemocem, jimiž bohatí lidé netrpí. Nemůžeme pomáhat chudým tak, že ještě více oslabíme jejich už tak slabé vlády.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.