LONDÝN – Nedávná twitterová rozepře mezi influencerem Andrewem Tatem a klimatickou aktivistkou Gretou Thunbergovou byla ztělesněním ekogenderové propasti. Tate coby zosobnění muže, jenž vnímá záchranu planety jako ohrožení vlastní mužnosti, se v tweetu namířeném proti aktivistce pochlubil „ohromnými emisemi“, které produkuje sbírka jeho luxusních vozů, na což Thunbergová reagovala zpražující odpovědí, která aktuálně zaujímá čtvrté místo v žebříčku nejoblíbenějších tweetů. Jak píše komentátorka Rebecca Solnitová, „existuje přímá spojitost mezi machismem a odmítáním uznat klimatickou katastrofu a náležitě na ni reagovat“.
Někdo se může internetovému sporu dvou známých osobností vysmívat, ale rozdíly mezi reakcí mužů a žen na globální oteplování jsou dobře doložené. Nedávné studie ukázaly, že pouze 59% mužů ve Velké Británii se hlásí k zelenému životnímu stylu, oproti 71% žen, a že u mužů je méně pravděpodobné, že budou recyklovat a používat ekologické produkty. Tento rozdíl přitom bývá připisován názoru některých mužů, že ekologická spravedlnost je ženská záležitost.
V situaci, kdy znečištění ovzduší v důsledku spalování fosilních paliv zabíjí každoročně miliony lidí (z nichž mnozí žijí na globálním Jihu), však máme jasný etický závazek bojovat s klimatickými změnami. A protože sexismus evidentně poškozuje schopnost chovat se v tomto ohledu racionálně, musíme si vyjasnit a transformovat vnímání vztahu mezi klimatickými změnami, genderovými stereotypy a racionalitou.
Stejně jako všechny genderové propasti je i tato výsledkem mylného a zaujatého uvažování – které je opakem racionality. Právě ono, nikoliv emoce, podkopává zdravý rozum. Emoce nás činí lidskými, nikoliv iracionálními. Zaujatost nám však bez ohledu na příčiny brání v objektivitě a je i základem hlubokého genderového stereotypu, že ženy jsou emocionální a muži racionální. Tento stereotyp je dobře známou příčinou nerovnosti pohlaví. Jen málokdy se však řeší otázka, jak se tento stereotyp opírá o představu racionality, která je sama o sobě omezená.
Racionalita není pouhou „schopností využít znalostí k dosahování cílů“, jak ve své knize Rationality: What It Is, Why It Seems Scarce, Why It Matterstvrdí kognitivní a evoluční psycholog Steven Pinker. A také to není jen filozofický koncept, který by podléhal logickému a metafyzickému zkoumání. Racionalita se rovněž stala zastřešujícím morálním rámcem s hlubokými společenskopolitickými důsledky. Naše chápání racionality může ovlivňovat politickou strategii, utvářet politické koncepce a formovat náš vztah k přírodnímu světu. Tyto sféry nemůžeme změnit, aniž bychom zpochybnili naše chápání racionality.
Ekogenderová propast jasně ukazuje, jak racionalita funguje coby morální rámec a proč je třeba ji přehodnotit. Jeden výzkumný projekt ve Švédsku odhalil souvztažnost mezi „zatvrzelou vírou ve… vědeckou racionalitu“ a klimatickým skepticismem ve skupině vlivných starších mužů v akademické sféře, což naznačuje, že tento problém silně přesahuje krajně pravicové influencery, jako je Tate. Racionalismus osvícenství stál samozřejmě v jádru industrializace a vývoje modernity. Navzdory mnoha důležitým přínosům je však tento rámec značně utiskovatelský.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Od dualismu a technosolucionismu až po efektivní altruismus a mezinárodní rozvojové modely je náš svět utvářen vědeckou doktrínou pramenící z představy, že racionalita je striktně zakotvená v datech, kvantifikacích, analytice a metodickém hledání smyslu, přičemž tyto vlastnosti jsou navázané na bělošskou a maskulinní identitu a na odtrženost od přírody.
Existují i jiné způsoby, jak přemýšlet o racionalitě, a my je zoufale potřebujeme. Například německý filozof Jürgen Habermas rozlišuje mezi tím, co nazývá „komunikativní racionalitou“, která vnímá racionalitu jako závislou na úspěšné komunikaci a konsensu aktérů, a „kognitivně instrumentální racionalitou“, tedy mechanickým typem racionality, jenž utváří moderní společnost.
Ve feministickém, postkoloniálním a panafrickém prostředí, kde působím, se vyskytuje bezpočet významných kritik racionality. Jedno takové ucelené dílo vytvořila černošská feministická myslitelka Audre Lordeová, která psala o „neevropském vědomí“, jež ozřejmuje realitu nejen prostřednictvím racionalizace, ale i prostřednictvím fenoménů, jako jsou erotika a poetika.
To druhé jsem zažila během lockdownu, kdy se mi zdály zlé sny související s klimatem – tím nejživějším byl zřejmě sen o náhlém krupobití na prosluněné letní pláži. Tyto sny by se daly označit za druh ekopoetické racionality, již politická teoretička Stephanie Erevová označuje za „pociťování vibrací“. Jistě, i konvenční racionální myšlení dokáže nečekané změny počasí vysvětlit, ale když jsem se dozvěděla, že podobné klimatické sny měla i řada jiných lidí, nemohla jsem tento ekopoetický způsob poznání jen tak zavrhnout jako irelevantní pro obecnější diskusi o planetární krizi.
Aby bylo jasno, pokud jde o poznání, nejsem žádnou relativistkou. Nevěřím, že všechny druhy poznání jsou si ve všech kontextech rovné. Existují případy, kdy objektivita a nestrannost by měly být privilegovány, zvlášť když jde o vědecké poznatky. Pokud však jde o poznání samotné, musíme přijímat mnoho různých perspektiv a pluralitní přístup, abychom omezili normativní zaujatost. Všechny druhy poznání si sice nejsou ve všech kontextech rovné, ale všechny jsou relevantní.
Moji povahu od nepaměti utváří potřeba oprostit se od společenských norem. A když jsem poprvé začala zkoumat feminismus jako nástroj, jak toho dosáhnout, pokládala jsem tyto normy za strukturální: patriarchát, nadřazenost bílé rasy, neokolonialismus. Stále naléhavěji jsem si však uvědomovala, že toto vězení je také intelektuálnější v nejryzejším slova smyslu: že souvisí s otázkou, co, proč a jak víme. Chce-li se tedy člověk osvobodit od struktur útisku, musí bojovat také za intelektuální revoluci tím, že se vrátí k samotnému zdroji poznání.
Ve světě čelícím tomu, co mnozí lidé nazývají „polykrizí“, není narušování převládajícího rámce racionality prostřednictvím průřezového přístupu k poznání pouze feministickým ideálem. Jak nám připomíná výměna názorů mezi Tatem a Thunbergovou, je to také nezbytný předpoklad vzkvétání lidstva a planety.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
Current debates about Israeli policy are rife with double standards, leading to absurd decisions like Germany’s recent cancellation of a pro-Palestinian gathering. By quashing legitimate speech and assembly, an Israel-aligned establishment risks inciting precisely the kind of anti-Semitism that it wants to prevent.
worries that the double standards applied on Israel’s behalf will lead to an anti-Semitic backlash.
LONDÝN – Nedávná twitterová rozepře mezi influencerem Andrewem Tatem a klimatickou aktivistkou Gretou Thunbergovou byla ztělesněním ekogenderové propasti. Tate coby zosobnění muže, jenž vnímá záchranu planety jako ohrožení vlastní mužnosti, se v tweetu namířeném proti aktivistce pochlubil „ohromnými emisemi“, které produkuje sbírka jeho luxusních vozů, na což Thunbergová reagovala zpražující odpovědí, která aktuálně zaujímá čtvrté místo v žebříčku nejoblíbenějších tweetů. Jak píše komentátorka Rebecca Solnitová, „existuje přímá spojitost mezi machismem a odmítáním uznat klimatickou katastrofu a náležitě na ni reagovat“.
Někdo se může internetovému sporu dvou známých osobností vysmívat, ale rozdíly mezi reakcí mužů a žen na globální oteplování jsou dobře doložené. Nedávné studie ukázaly, že pouze 59% mužů ve Velké Británii se hlásí k zelenému životnímu stylu, oproti 71% žen, a že u mužů je méně pravděpodobné, že budou recyklovat a používat ekologické produkty. Tento rozdíl přitom bývá připisován názoru některých mužů, že ekologická spravedlnost je ženská záležitost.
V situaci, kdy znečištění ovzduší v důsledku spalování fosilních paliv zabíjí každoročně miliony lidí (z nichž mnozí žijí na globálním Jihu), však máme jasný etický závazek bojovat s klimatickými změnami. A protože sexismus evidentně poškozuje schopnost chovat se v tomto ohledu racionálně, musíme si vyjasnit a transformovat vnímání vztahu mezi klimatickými změnami, genderovými stereotypy a racionalitou.
Stejně jako všechny genderové propasti je i tato výsledkem mylného a zaujatého uvažování – které je opakem racionality. Právě ono, nikoliv emoce, podkopává zdravý rozum. Emoce nás činí lidskými, nikoliv iracionálními. Zaujatost nám však bez ohledu na příčiny brání v objektivitě a je i základem hlubokého genderového stereotypu, že ženy jsou emocionální a muži racionální. Tento stereotyp je dobře známou příčinou nerovnosti pohlaví. Jen málokdy se však řeší otázka, jak se tento stereotyp opírá o představu racionality, která je sama o sobě omezená.
Racionalita není pouhou „schopností využít znalostí k dosahování cílů“, jak ve své knize Rationality: What It Is, Why It Seems Scarce, Why It Matterstvrdí kognitivní a evoluční psycholog Steven Pinker. A také to není jen filozofický koncept, který by podléhal logickému a metafyzickému zkoumání. Racionalita se rovněž stala zastřešujícím morálním rámcem s hlubokými společenskopolitickými důsledky. Naše chápání racionality může ovlivňovat politickou strategii, utvářet politické koncepce a formovat náš vztah k přírodnímu světu. Tyto sféry nemůžeme změnit, aniž bychom zpochybnili naše chápání racionality.
Ekogenderová propast jasně ukazuje, jak racionalita funguje coby morální rámec a proč je třeba ji přehodnotit. Jeden výzkumný projekt ve Švédsku odhalil souvztažnost mezi „zatvrzelou vírou ve… vědeckou racionalitu“ a klimatickým skepticismem ve skupině vlivných starších mužů v akademické sféře, což naznačuje, že tento problém silně přesahuje krajně pravicové influencery, jako je Tate. Racionalismus osvícenství stál samozřejmě v jádru industrializace a vývoje modernity. Navzdory mnoha důležitým přínosům je však tento rámec značně utiskovatelský.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Od dualismu a technosolucionismu až po efektivní altruismus a mezinárodní rozvojové modely je náš svět utvářen vědeckou doktrínou pramenící z představy, že racionalita je striktně zakotvená v datech, kvantifikacích, analytice a metodickém hledání smyslu, přičemž tyto vlastnosti jsou navázané na bělošskou a maskulinní identitu a na odtrženost od přírody.
Existují i jiné způsoby, jak přemýšlet o racionalitě, a my je zoufale potřebujeme. Například německý filozof Jürgen Habermas rozlišuje mezi tím, co nazývá „komunikativní racionalitou“, která vnímá racionalitu jako závislou na úspěšné komunikaci a konsensu aktérů, a „kognitivně instrumentální racionalitou“, tedy mechanickým typem racionality, jenž utváří moderní společnost.
Ve feministickém, postkoloniálním a panafrickém prostředí, kde působím, se vyskytuje bezpočet významných kritik racionality. Jedno takové ucelené dílo vytvořila černošská feministická myslitelka Audre Lordeová, která psala o „neevropském vědomí“, jež ozřejmuje realitu nejen prostřednictvím racionalizace, ale i prostřednictvím fenoménů, jako jsou erotika a poetika.
To druhé jsem zažila během lockdownu, kdy se mi zdály zlé sny související s klimatem – tím nejživějším byl zřejmě sen o náhlém krupobití na prosluněné letní pláži. Tyto sny by se daly označit za druh ekopoetické racionality, již politická teoretička Stephanie Erevová označuje za „pociťování vibrací“. Jistě, i konvenční racionální myšlení dokáže nečekané změny počasí vysvětlit, ale když jsem se dozvěděla, že podobné klimatické sny měla i řada jiných lidí, nemohla jsem tento ekopoetický způsob poznání jen tak zavrhnout jako irelevantní pro obecnější diskusi o planetární krizi.
Aby bylo jasno, pokud jde o poznání, nejsem žádnou relativistkou. Nevěřím, že všechny druhy poznání jsou si ve všech kontextech rovné. Existují případy, kdy objektivita a nestrannost by měly být privilegovány, zvlášť když jde o vědecké poznatky. Pokud však jde o poznání samotné, musíme přijímat mnoho různých perspektiv a pluralitní přístup, abychom omezili normativní zaujatost. Všechny druhy poznání si sice nejsou ve všech kontextech rovné, ale všechny jsou relevantní.
Moji povahu od nepaměti utváří potřeba oprostit se od společenských norem. A když jsem poprvé začala zkoumat feminismus jako nástroj, jak toho dosáhnout, pokládala jsem tyto normy za strukturální: patriarchát, nadřazenost bílé rasy, neokolonialismus. Stále naléhavěji jsem si však uvědomovala, že toto vězení je také intelektuálnější v nejryzejším slova smyslu: že souvisí s otázkou, co, proč a jak víme. Chce-li se tedy člověk osvobodit od struktur útisku, musí bojovat také za intelektuální revoluci tím, že se vrátí k samotnému zdroji poznání.
Ve světě čelícím tomu, co mnozí lidé nazývají „polykrizí“, není narušování převládajícího rámce racionality prostřednictvím průřezového přístupu k poznání pouze feministickým ideálem. Jak nám připomíná výměna názorů mezi Tatem a Thunbergovou, je to také nezbytný předpoklad vzkvétání lidstva a planety.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka