Okamžik, kdy si Evropská centrální banka může získat renomé, je na dosah. Ani ne měsíc po odmítnutí Ústavní smlouvy Evropské unie ve Francii a Nizozemsku skončil nedávný summit EU v Bruselu uštěpačnými orgiemi národních egoismů a bez dohody o unijním rozpočtu. Teď když se Evropa dostala do politických turbulencí, musí se ECB stát oporou stability.
Evropu sužuje hluboká krize důvěry, která je překážkou hospodářského oživení. Spotřebitelé, již přestali věřit ve schopnost svých politických lídrů vyřešit celou škálu problémů, spoří na horší časy, jež už jsou podle jejich mínění za dveřmi, zatímco podnikatelé váhají s investicemi, protože nedůvěřují vládám, že provedou potřebné hospodářské reformy.
Jak onen ostudný bruselský summit jasně ukazuje, tato ztráta důvěry v politické vedení EU je zcela oprávněná. Místo aby evropští političtí vůdci podnikali něco konstruktivního k řešení zásadního problému Evropy, totiž reformy nákladných sociálních států, která by zajistila globální konkurenční schopnost, ukrývají se za argumenty připomínající strašáky v zelí, ať už jde o „ultraliberální anglosaské modely“, britskou rozpočtovou úlevu čili rabat nebo vysoké úrokové sazby, jako by hospodářská ochablost byla chybou ECB.
Okamžik, kdy si Evropská centrální banka může získat renomé, je na dosah. Ani ne měsíc po odmítnutí Ústavní smlouvy Evropské unie ve Francii a Nizozemsku skončil nedávný summit EU v Bruselu uštěpačnými orgiemi národních egoismů a bez dohody o unijním rozpočtu. Teď když se Evropa dostala do politických turbulencí, musí se ECB stát oporou stability.
Evropu sužuje hluboká krize důvěry, která je překážkou hospodářského oživení. Spotřebitelé, již přestali věřit ve schopnost svých politických lídrů vyřešit celou škálu problémů, spoří na horší časy, jež už jsou podle jejich mínění za dveřmi, zatímco podnikatelé váhají s investicemi, protože nedůvěřují vládám, že provedou potřebné hospodářské reformy.
Jak onen ostudný bruselský summit jasně ukazuje, tato ztráta důvěry v politické vedení EU je zcela oprávněná. Místo aby evropští političtí vůdci podnikali něco konstruktivního k řešení zásadního problému Evropy, totiž reformy nákladných sociálních států, která by zajistila globální konkurenční schopnost, ukrývají se za argumenty připomínající strašáky v zelí, ať už jde o „ultraliberální anglosaské modely“, britskou rozpočtovou úlevu čili rabat nebo vysoké úrokové sazby, jako by hospodářská ochablost byla chybou ECB.