7

Bob Dylan a literární „idiotský vítr“

PAŘÍŽ – Ach, to rozezlení zkostnatělců nad udělením Nobelovy ceny Bobu Dylanovi! A to pobouření akademiků – nikoliv těch švédských, nýbrž celé světové církve literaturologické!

Panika literární byrokracie lapené ve svých jistotách a smočené ve svých malicherných kalkulacích, nedopečených prognózách a poťouchlých změnách postojů by se dala krájet. Bylo Dylanovo zvolení politické, či nepolitické? Proč vybrali Američana? Proč ne ženu? Nebo hlas – jakýkoliv hlas – nějaké viditelné menšiny? Případně tohohle, který na to čeká už 20 let? Nebo tamtoho, jenž už přestal doufat?

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Jakkoliv to však může být pro staré páprdy nepříjemné, pravda je taková, že udělení Nobelovy ceny za literaturu autorovi, jenž napsal jen jednu knihu, není o nic překvapivější, než když ji dostali Dario Fo či Winston Churchill, z nichž ani jeden nenapsal knih o mnoho více.

A pak je zde ještě obecnější pravda: udělit cenu jednomu z našich posledních populárních básníků, vzdálenému příbuznému Rutebeufa, Villona a všech písničkářů a potulných zpěváků zpívajících o samotě a opuštěnosti, posvětit trubadúra, barda bratrstva osamělých a ztracených duší, korunovat autora balad, které jsou – abychom si vypůjčili citát Andrého Suarèse o Rimbaudovi – „momentkou ze života“ tolika lidí ve dvacátém a jednadvacátém století, má daleko větší smysl než vytáhnout z klobouku obskurního Rudolfa Christopha Euckena nebo vybrat místo Tolstého chudáka Sullyho Prudhommea.

Samozřejmě je nesprávné reagovat na samolibost samolibostí. Při střetu s těmi, kdo křičí: „Tohle není literatura! Prostě není!“ však člověk cítí pokušení postavit se na stranu Francise Pongeho, který s odvoláním na Lautréamonta definoval poetu (on by řekl „proetu“) jako barda či trubadúra, jenž se díky vyjadřování „hlasu věcí“ stává „nejužitečnějším občanem svého kmene“. A na koho se tato definice hodí lépe než na autora písní „Chimes of Freedom“ nebo „Long and Wasted Years“, které vnášejí do života a hudby to, co kritik Greil Marcus označil za „neviditelnou republiku“ americké kultury?

Člověk cítí pokušení ztotožnit se i s Mallarmém, jenž nás víceméně ve stejném duchu naléhavě vyzval, ať „dáme čistší význam slovům kmene“. A opět: kdo to dokáže lépe než tento mistr koláží, tento chameleon citátů a intertextuality, tento lakonický lyrik, tento slovní alchymista, jenž strávil celý život hledáním nového smyslu slov druhých i svých vlastních, vyhrabával z popela každodenních porážek řeřavé uhlíky své éry a proměňoval olovo slýchané v rádiu ve zlato?

Případně se zamyslete nad dobře známým rozdílem mezi pisálky, kteří používají jazyk jako nástroj, a spisovateli, již z něj předou hedvábí. Nenarážel Dylan na něco podobného, když po letech boje za občanská práva, odporu vůči válce ve Vietnamu a podpory feministické revoluce nazval jednu ze svých nejkrásnějších písní „Já tam nejsem“ ve smyslu: Já už tady nejsem, už nejsem váš sluha, sbohem tomu všemu, nazdar?

Skutečná otázka však leží jinde. Ze všeho nejprůkaznější by totiž bylo srovnávat jablka s jablky a autora písně „Blonde on Blonde“ s lidmi, kteří byli a stále zůstávají jeho klíčovými současníky.

Dylan je Kerouac, jenž umí zpívat. Je Burroughs, který zhudebnil velký pochod beatnické generace s divokými večírky a nahými obědy. Je ztělesněním toho, o čem mluvil Allen Ginsberg, když popisoval svůj šok při prvním poslechu skladby „A Hard Rain’s A-Gonna Fall“ v roce 1963; skladby, v jejíchž akcentech a tempu, v jejíchž nenadálých změnách důrazu i cestě k samotnému srdci slov a fantazie se odráží nejlepší literatura té doby – ale navíc s hudbou!

Budeme to Dylanovi vyčítat, budeme ho obviňovat, že zhřešil, když narouboval rytmy blues, soulu a country na slova bible, Williama Blakea a Walta Whitmana? Proč bychom měli protagonistovi koncertní šňůry „Never Ending Tour“ (přes dva tisíce vystoupení!) odepírat důstojnost, kterou bez váhání dopřáváme autorovi románu Na cestě?

Myslím, že to byl Louis Aragon, kdo řekl, že zhudebnění básně se podobá přechodu z černobílé na barvu. Básník Aragon, jehož díla zpívali Léo Ferré a další, byl přesvědčený, že nezpívaná báseň je napůl mrtvá.

Zdá se tedy, že Dylan byl ve své éře jediný, kdo dokázal plně zosobňovat hudebnost, která je pro velkou poezii nezbytná, druhý hlas, jenž pronásleduje každého básníka, ale on ho obvykle převádí na ty, kdo ho recitují nebo čtou, a sílu písně, která je jeho základní a tajnou pravdou, přičemž někteří lidé zešíleli – literárně a tragicky zešíleli –, když se ji snažili dostat z okovů do zpěvu.

Fake news or real views Learn More

Bard a současně rapsód. Básnicko-hudební revoluce v jediném člověku a v jediném díle. Kochám se pomyšlením, že právě toto zázračné spojení – právě toto setrvalé blýskání génia, jenž zůstává věčně mladý – zohlednil Nobelův výbor ve své volbě.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.