Vztah mezi Organizací spojených národů a hnutím za lidská práva je odjakživa nejednoznačný. Na jedné straně je lidskoprávní ideologie – a ideologie to je, do puntíku tak, jak býval komunismus nebo dnes je neoliberalismus – hluboce legalistická, neboť se legitimity domáhá podle smluv a dalších mezinárodních i národních instrumentů. Mezi ty jako „první mezi rovnými“ patří Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948. Moderní lidskoprávní hnutí se zrodilo z OSN a v mnoha ohledech nikdy tento svůj domov úplně neopustilo.
Na druhé straně je OSN spíše prominentním řečništěm k proklamacím vysokých ideálů lidských práv, rovnosti a osobní i ekonomické svobody než milníkem na cestě ke světové vládě (ať už si někteří konzervativní extremisté ve Spojených státech myslí cokoliv). Vskutku, OSN je ve svém institucionálním jádře mezivládním orgánem, jehož činitelé, od funkčně nejméně významného člena kádru až po generálního tajemníka, konají, jak ráčí členské státy – a to především ty mocné. V důsledku tohoto hlubokého rozporu mezi ambicemi a mandátem se často zdá, že OSN je překážkou dosahování lidskoprávních cílů stejně, jako je jejich uskutečňovatelem.
Kdo by o tom pochyboval, nechť si připomene neochotu jednoho generálního tajemníka za druhým, od U Thanta po Kofiho Annana, setkat se s oběťmi porušování lidských práv, jež měly tu smůlu, že se narodily v mocných zemích – ba v některých případech šlo dokonce o neochotu povolit jejich vstup do areálu OSN. Přes všechnu svou intelektuální věrnost prosazování lidských práv OSN dobře ví, že není právě nejlepší probouzet nevoli Číňanů či Rusů přijímáním aktivistů z Tibetu nebo Čečenska.
Vztah mezi Organizací spojených národů a hnutím za lidská práva je odjakživa nejednoznačný. Na jedné straně je lidskoprávní ideologie – a ideologie to je, do puntíku tak, jak býval komunismus nebo dnes je neoliberalismus – hluboce legalistická, neboť se legitimity domáhá podle smluv a dalších mezinárodních i národních instrumentů. Mezi ty jako „první mezi rovnými“ patří Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948. Moderní lidskoprávní hnutí se zrodilo z OSN a v mnoha ohledech nikdy tento svůj domov úplně neopustilo.
Na druhé straně je OSN spíše prominentním řečništěm k proklamacím vysokých ideálů lidských práv, rovnosti a osobní i ekonomické svobody než milníkem na cestě ke světové vládě (ať už si někteří konzervativní extremisté ve Spojených státech myslí cokoliv). Vskutku, OSN je ve svém institucionálním jádře mezivládním orgánem, jehož činitelé, od funkčně nejméně významného člena kádru až po generálního tajemníka, konají, jak ráčí členské státy – a to především ty mocné. V důsledku tohoto hlubokého rozporu mezi ambicemi a mandátem se často zdá, že OSN je překážkou dosahování lidskoprávních cílů stejně, jako je jejich uskutečňovatelem.
Kdo by o tom pochyboval, nechť si připomene neochotu jednoho generálního tajemníka za druhým, od U Thanta po Kofiho Annana, setkat se s oběťmi porušování lidských práv, jež měly tu smůlu, že se narodily v mocných zemích – ba v některých případech šlo dokonce o neochotu povolit jejich vstup do areálu OSN. Přes všechnu svou intelektuální věrnost prosazování lidských práv OSN dobře ví, že není právě nejlepší probouzet nevoli Číňanů či Rusů přijímáním aktivistů z Tibetu nebo Čečenska.