0

Pryč s europaternalismem

Italské předsednictví Evropské unii s sebou nese obrovskou zodpovědnost, totiž znovuoživit rozšíření jako klíčový aspekt nové EU. Vhodným začátkem by bylo prosazení odlišného postoje vůči přijetí eura kandidátskými zeměmi. Při současném paternalistickém přístupu institucí EU ke kandidátským zemím totiž hrozí vytvoření dvourychlostní Evropy, která zkomplikuje proces integrace.

Kandidátské země svou část dohody dodržely, když dosáhly takového stupně obchodní integrace s členskými zeměmi EU, že je dokonce vyšší než u mnoha současných členů. Tři z těchto zemí - Estonsko, Lotyšsko a Litva - mají měnové výbory nebo fixní směnný kurz k euru - podobně jako Bulharsko, u něhož se vstup do EU očekává v roce 2007. Ostatní kandidátské země již několik let deklarují svůj zájem zavést v brzké době euro, v některých případech jednostranně, a to ještě před vstupem do EU - tento postoj otevřeně podporuje Polská národní banka, méně energicky pak Maďarská národní banka a Česká národní banka.

I přes pokrok při přibližování inflace a úrokových sazeb k úrovni EU se mnoho kandidátských zemí obává, že při plném otevření se kapitálovým tokům - které je podmínkou vstupu - budou vystaveny riziku náhlých ustrnutí kapitálových toků a měnovým krizím. Tyto země si vzaly ponaučení z příkladu Latinské Ameriky a Asie v devadesátých letech. Přijetí eura by jim poskytlo skvělou příležitost se takovým rizikům vyhnout a soustředit se na tvorbu skutečného hospodářského růstu.

Reakce institucí EU, jmenovitě Evropské centrální banky (ECB) a Evropské komise, však byla až dosud negativní: kandidátským zemím se dostalo sdělení, že nejprve musí strávit nejméně dva roky v Mechanismu směnných kurzů (ERM II), kde se od uchazečů o zavedení eura očekává, že prokážou životaschopnost své politiky. Původně byly za nepřijatelné pokládány dokonce i měnové výbory, přestože - jak tomu v Evropě často bývá - existovaly výjimky: země, které již měnové výbory měly, si je mohly ponechat i po vstupu do EU.