17

Zahraničně-politické výzvy Donalda Trumpa

CAMBRIDGE – Čerstvě zvolený americký prezident Donald Trump během své kampaně zpochybnil aliance a instituce, které podepírají liberální světový řád, ale zároveň vyslovil několik konkrétních politik. Zřejmě nejdůležitější otázka, kterou jeho vítězství vyvolalo, zní, jestli dlouhá fáze globalizace, která započala na konci druhé světové války, skutečně skončila.

Nutně to tak být nemusí. I kdyby obchodní dohody typu Transpacifického partnerství a TTIP ztroskotaly a ekonomická globalizace se zpomalila, technologie podporují ekologickou, politickou a společenskou globalizaci formou klimatických změn, přeshraničního terorismu a migrace – ať se to Trumpovi líbí nebo ne. Světový řád je víc než jen ekonomika a Spojené státy zůstávají jeho stěžejní součástí.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Američané často dost dobře nevědí, kde je na světě jejich místo. Oscilujeme mezi triumfalismem a poraženectvím. Když Sověti vypustili v roce 1957 sputnik, mysleli jsme si, že jsme v úpadku. V 80. letech jsme si mysleli, že Japonci měří tři metry. A po velké recesi z roku 2008 se mnoho Američanů mylně domnívalo, že Čína začala být mocnější než Spojené státy.

Navzdory Trumpově předvolební rétorice USA nejsou v úpadku. Vzhledem k imigraci jsou jedinou velkou rozvinutou zemí, která do poloviny století nebude trpět demografickým poklesem, její závislost na dovozu energií se spíše zmenšuje, než aby rostla, stojí v popředí vývoje významných technologií (bio, nano, informačních), které budou utvářet podobu světa v tomto století, a jejich univerzity vévodí světovým žebříčkům.

Trumpovu zahraničně-politickou agendu bude vyplňovat řada důležitých otázek, avšak převládající roli pravděpodobně sehraje několik klíčových témat: velmocenské vztahy s Čínou a s Ruskem a chaos na Blízkém východě. Silná americká armáda je nadále nezbytností, avšak na řešení všech tří otázek nestačí. Významným zdrojem amerického vlivu je udržování vojenské rovnováhy v Evropě a východní Asii, nicméně Trump má pravdu, když tvrdí, že snaha kontrolovat vnitřní politiku nacionalistických populací na Blízkém východě je receptem na neúspěch.

Blízký východ prochází složitým obdobím charakterizovaným řadou revolucí, jejichž příčinou jsou uměle vytvořené postkoloniální hranice, náboženské sektářské spory a oddalovaná modernizace, kterou Rozvojový program Organizace spojených národů popisuje ve Zprávách o lidském rozvoji v arabském světě. Výsledný chaos může trvat desítky let a dál bude živit radikální džihádistický terorismus. Evropa byla po Francouzské revoluci ještě 25 let nestabilní a vojenské intervence vnějších mocností situaci dále zhoršovaly.

Ani při snížené závislosti na energetickém dovozu z Blízkého východu se USA nemohou k tomuto regionu otočit zády vzhledem k tomu, že mají zájmy mimo jiné v Izraeli, v otázce nešíření jaderných zbraní nebo v oblasti lidských práv. Občanská válka v Sýrii není jen humanitární katastrofou, ale destabilizuje celý region a také Evropu. USA nemohou tyto události ignorovat, avšak jejich politika by se měla snažit spíše o zapouzdřování konfliktů a o ovlivňování výsledků ponoukáním a posilováním spojenců než o uplatňování přímé vojenské kontroly, což by bylo nákladné a zároveň kontraproduktivní.

Naproti tomu regionální rovnováha moci v Asii se vyvíjí tak, že USA jsou v tomto regionu vítány. Vzestup Číny posiluje obavy v Indii, Japonsku, Vietnamu a dalších zemích. Řízení globálního rozmachu Číny představuje jeden z velkých zahraničně-politických úkolů tohoto století a dvoustranická a dvoukolejná politika Spojených států „integrovat, ale jistit se“ – v jejímž rámci USA vyzvaly Čínu, ať se přičlení k liberálnímu světovému řádu, ale zároveň potvrdily svou bezpečnostní dohodu s Japonskem – zůstává i nadále správným přístupem.

Na rozdíl od situace před sto lety, kdy rostoucí Německo (které do roku 1900 předstihlo Velkou Británii) vyvolávalo obavy, jež pomohly urychlit katastrofu z roku 1914, nemá Čína nakročeno k tomu, aby překonala celkovou moc USA. I když velikost čínské ekonomiky převýší zhruba v letech 2030 až 2040 ekonomiku Spojených států, její příjem na obyvatele (což je věrnější ukazatel hospodářské vyspělosti) bude zaostávat. Čína se navíc nevyrovná tvrdé vojenské síle Ameriky ani její měkké síle atraktivity. Jak kdysi prohlásil Li Kuang-jao, dokud USA zůstanou otevřené a budou přitahovat talenty z celého světa, Čína „vám bude pěkně zatápět“, ale USA nenahradí.

Z těchto důvodů tedy USA politiku zapouzdřování Číny nepotřebují. Jedinou zemí, která je schopna vůči Číně takovou politiku vést, je sama Čína. Tím, že stupňuje své územní konflikty se sousedy, zapouzdřuje sama sebe. USA musí hrát roli země, která bude zahajovat ekonomické iniciativy v jihovýchodní Asii, potvrzovat své svazky s Japonskem a Koreou a pokračovat ve zlepšování vztahů s Indií.

A konečně je zde Rusko, země v úpadku, ale stále disponující natolik rozsáhlým jaderným arzenálem, že dokáže zničit USA – a tudíž stále představuje potenciální hrozbu pro Ameriku a další státy. Rusko, které je téměř zcela závislé na příjmech z prodeje energetických zdrojů, je „ekonomikou jedné plodiny“ se zkorumpovanými institucemi a téměř nepřekonatelnými demografickými a zdravotními problémy. Intervence prezidenta Vladimira Putina v sousedních zemích a na Blízkém východě i kybernetické útoky Ruska na USA a další státy měly vyvolat zdání, že Rusko je opět velké, avšak ve skutečnosti jen zhoršují dlouhodobé vyhlídky země. Krátkodobě ovšem platí, že státy v úpadku často podstupují větší rizika, a jsou proto nebezpečnější – viz Rakousko-Uhersko v roce 1914.

Tím vzniká politické dilema. Na jedné straně je důležité vzdorovat Putinovu potenciálně převratnému zpochybňování poválečného liberálního řádu, který státům zakazuje zmocnit se s použitím síly sousedního území. Na druhé straně si Trump počíná správně, když se snaží vyhnout naprosté izolaci země, se kterou máme společné zájmy v oblasti jaderné bezpečnosti, nešíření jaderných zbraní, boje proti terorismu, Arktidy či regionálních otázek typu Íránu a Afghánistánu. Finanční a energetické sankce jsou pro odstrašení nezbytné, ale současně máme legitimní zájmy, které lze nejúčinněji prosazovat jednáním s Ruskem. Novou studenou válkou by nikdo nic nezískal.

Fake news or real views Learn More

USA nejsou v úpadku. Trumpovým bezprostředním zahraničně-politickým úkolem bude změnit svou rétoriku a ujistit stoupence i další země o pokračování vedoucí role USA v liberálním světovém řádu.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.