LUBLAŇ – V průběhu historie političtí lídři podporovali stávající komunikační technologie, aby chránili systém, v němž vládnou. Dnes vlády také mohou být v pokušení ochraňovat noviny a veřejnoprávní televize pod záminkou „záchrany demokracie, jak ji známe“. Jenže snahy blokovat technologickou změnu vyšly v minulosti naplano a dnes by byly pošetilé. Namísto toho se politický systém (a média) musí přizpůsobit nové realitě.
Tradiční zpravodajská média se tváří v tvář existenční krizi způsobené tím, že jim nové technologie přetahují čtenáře a diváky, obracejí stále častěji o pomoc na vládu – tak jako banky, automobilky a výrobci elektřiny ze slunce. Podtón ale vyznívá tak, že jejich věc je vznešenější. Média jsou úhelným kamenem demokracie. Ponecháme-li občany blogům a cvrlikání à la Twitter, aniž by o dění referovali žurnalisté, jak se dokážou rozhodovat, kterou politiku podpoří?
Do takového uvažování se promítá prastará obava: jak ji vyjádřil Platón, občané by dostali „informace bez řádného poučení, takže by byli pokládáni za znalé, přestože by byli velkou měrou zcela nepoučení.“ Jde o obavu, jejíž ozvěna se od té doby nesla dějinami, od okamžiku, kdy katolická církev uvalila klatbu na Gutenbergovu pohyblivou sazbu, po dobu, kdy si viktoriánská buržoazie stěžovala na nově objevenou svobodu tisku.
LUBLAŇ – V průběhu historie političtí lídři podporovali stávající komunikační technologie, aby chránili systém, v němž vládnou. Dnes vlády také mohou být v pokušení ochraňovat noviny a veřejnoprávní televize pod záminkou „záchrany demokracie, jak ji známe“. Jenže snahy blokovat technologickou změnu vyšly v minulosti naplano a dnes by byly pošetilé. Namísto toho se politický systém (a média) musí přizpůsobit nové realitě.
Tradiční zpravodajská média se tváří v tvář existenční krizi způsobené tím, že jim nové technologie přetahují čtenáře a diváky, obracejí stále častěji o pomoc na vládu – tak jako banky, automobilky a výrobci elektřiny ze slunce. Podtón ale vyznívá tak, že jejich věc je vznešenější. Média jsou úhelným kamenem demokracie. Ponecháme-li občany blogům a cvrlikání à la Twitter, aniž by o dění referovali žurnalisté, jak se dokážou rozhodovat, kterou politiku podpoří?
Do takového uvažování se promítá prastará obava: jak ji vyjádřil Platón, občané by dostali „informace bez řádného poučení, takže by byli pokládáni za znalé, přestože by byli velkou měrou zcela nepoučení.“ Jde o obavu, jejíž ozvěna se od té doby nesla dějinami, od okamžiku, kdy katolická církev uvalila klatbu na Gutenbergovu pohyblivou sazbu, po dobu, kdy si viktoriánská buržoazie stěžovala na nově objevenou svobodu tisku.