Nacházíme se dnes na kritickém rozhraní mezi novou a starou medicínou: svazují nás sice ještě stará omezení, ale přitom na obzoru sledujeme něco, co se už na první pohled liší. Toto něco je tak nové, tak převratné, tak revoluční, že si své jméno bezpochyby zasluhuje. Vstupujeme do světa regenerativní medicíny. Začneme sami sebe "opravovat". Budeme dávat dohromady a nahrazovat ty části našeho těla, které nám vypoví službu, části, které onemocní, degenerují nebo přestanou fungovat.
Medicína 21. století bude fungovat na zcela novém paradigmatu. Její zájem se obrátí dovnitř, k pochopení a využití způsobů, jakým lidské tělo funguje na molekulární a buněčné úrovni. Na rozdíl od druhé biomedicínské revoluce dneška - dekódování lidského genomu, využívající špičkové technologie - je výzkum kmenových buněk spojen s nejmodernějšími technologiemi mnohem méně. Není to nedostatkem vědeckých nástrojů, ale restriktivními zákony a politikou.
První ovoce těchto revolucí neuzraje příští týden, ba ani za rok. Je proto důležité nevzbuzovat ve veřejnosti nerealistická očekávání. Kudy přesně vést transformaci embryonálních kmenových buněk žádoucím a předvídatelným způsobem, zatím nevíme. Domníváme se ale, že už do pěti let by se část tohoto výzkumu mohla přenést do klinické praxe. Daly by se pak účinněji řešit takové dosud neléčitelné choroby jako Parkinsonova nemoc či diabetes anebo dokonce takové rizikové stavy jako srdeční selhání.
Kmenová buňka může pocházet z embrya, plodu nebo dospělého jedince. Má dvě vlastnosti. Za vhodných podmínek se dokáže rozmnožovat a dát vzniknout specializovaným buňkám, které vytvářejí tkáň a orgány. Lidské embryonální buňky jsou "pluripotentní", což znamená, že z nich mohou vzniknout všechny základní typy tkáně. Jsou tak vlastně nevyčerpatelným zdrojem buněk pro transplantaci.
Ve středu pozornosti je ale také jiný druh kmenové buňky - dospělé kmenové buňky. Ty se nacházejí v hlavních orgánech v lidském těle a slouží jak k vlastní regeneraci, tak k produkci specializovaných buněk. Vědci se s velice uspokojivými výsledky pokusili změnit osud těchto buněk - například z krevních buněk vytvořili buňky nervové. Tyto důkazy jsou ovšem olejem do ohně morálních diskusí o embryonálním výzkumu.
Odpůrci výzkumu embryonálních kmenových buněk patří k těm, kteří věří v absolutní svatost lidského embrya. Poněvadž jde o menšinový názor, často své argumenty podkládají vědecky, nikoli morálně. Před komisí britské Sněmovny lordů pro výzkum kmenových buněk jeden z "expertů" dokonce tvrdil, že kmenové buňky dospělého člověka jsou nejen stejně přínosné jako kmenové buňky embryí (což není pravda, jak dokazuje převažující vědecký konsensus), ale dokonce jsou lepší - všestrannější a poddajnější.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
S výzkumem embryí jsou pochopitelně spojeny i legitimní morální obavy a byli to Britové, kdo tyto obavy jako první začali podrobovat stálému zkoumání. To je jedině správně, poněvadž právě v Británii v roce 1978 spatřil světlo světa nový a problematický morální konstrukt - dítě z misky. Byla jím Louise Brownová, první "dítě ze zkumavky", tedy počaté mimoděložním oplodněním. Na mimotělní embryo se nevztahovala žádná morální paradigmata. Potratová etika tady moc nepomohla, třebaže odpůrci byli často (ale ne vždy) titíž lidé.
Ne, bylo zapotřebí nového myšlení a to Británie poskytla v roce 1984 v podobě tzv. Warnockovy zprávy. Její závěry se staly základem zákona z roku 1990 o lidském oplodnění a embryologii.
Podle této britské analýzy získává embryo rostoucí mimo tělo matky morální status až kolem čtrnáctého dne vývoje, tedy ve fázi, kdy vzniká tzv. primitivní proužek. Předtím se totiž nedá s určitostí tvrdit, že jde o jedinečně identifikovatelnou lidskou bytost - může se totiž dále dělit a stát se dvojčaty. Embryonální výzkum byl tedy povolen pro účel zvýšení účinnosti mimoděložního oplodnění. Odtud pak byl v Británii už jen krůček k tomu, aby se dalším povoleným účelem výzkumu embryí stal rovněž výzkum kmenových buněk.
Většina lidí s mimoděložním oplodněním souhlasí, ale morální otázky vyvolávají také technologie, jež neplodným dávají naději stát se rodiči. Mimoděložní oplodnění je málo účinné a proto se pro případ potřeby produkují embrya navíc. Ta jsou zmrazena a většina z nich, ne-li všechna, jsou později zničena.
Zvyšování účinnosti mimoděložního oplodnění vyžaduje mimo jiné i výzkum embryí. Má morální smysl prohlašovat, že embrya, jež mají být stejně zničena, nelze použít pro výzkum kmenových buněk, jež ve svém důsledku bude zachraňovat životy? Embryonální kmenové buňky vznikají z raného embrya, zvaného blastocyta, okolo pátého dne vývoje. V tomto okamžiku má embryo podobu duté kuličky o asi stu buňkách. U žádné z těchto buněk nelze ještě přesně říct, jakou konkrétní částí budoucího lidského těla se stanou.
Aby mohl výzkum kmenových buněk pokračovat a aby neskomíral, je zapotřebí předvídatelné politické klima. Je ironií, že Spojené státy - navzdory jejich jinak nezanedbatelnému vlivu na základní biologický výzkum - nestojí v čele tohoto úsilí a snad ani nestojí o to stát se na tomto poli významným hráčem.
Aktivistům proti potratům se za posledních dvacet let zřejmě podařilo americký Kongres vystrašit tak, že na federální úrovni neexistují pro oblast asistované reprodukce žádné předpisy. Neexistuje tedy žádný rámec, do něhož by se dal zasadit výzkum kmenových buněk či reprodukční a terapeutické klonování. Do tohoto prázdna navíc vstoupil prezident Bush. Většina Američanů ovšem jeho víru v naprostou svatost a nedotknutelnost raného lidského zárodku nesdílí.
Bushova politika výzkumu kmenových buněk - navržená bez porady s Kongresem - hází americké vědě klacky pod nohy a krutě prodlužuje agónii milionů nemocných a trpících. Za pokrokem se tedy vědci světa musí vydat sami, bez Ameriky. Jejich práce - jejich sny - změní všechny naše životy k lepšímu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
Current debates about Israeli policy are rife with double standards, leading to absurd decisions like Germany’s recent cancellation of a pro-Palestinian gathering. By quashing legitimate speech and assembly, an Israel-aligned establishment risks inciting precisely the kind of anti-Semitism that it wants to prevent.
worries that the double standards applied on Israel’s behalf will lead to an anti-Semitic backlash.
Nacházíme se dnes na kritickém rozhraní mezi novou a starou medicínou: svazují nás sice ještě stará omezení, ale přitom na obzoru sledujeme něco, co se už na první pohled liší. Toto něco je tak nové, tak převratné, tak revoluční, že si své jméno bezpochyby zasluhuje. Vstupujeme do světa regenerativní medicíny. Začneme sami sebe "opravovat". Budeme dávat dohromady a nahrazovat ty části našeho těla, které nám vypoví službu, části, které onemocní, degenerují nebo přestanou fungovat.
Medicína 21. století bude fungovat na zcela novém paradigmatu. Její zájem se obrátí dovnitř, k pochopení a využití způsobů, jakým lidské tělo funguje na molekulární a buněčné úrovni. Na rozdíl od druhé biomedicínské revoluce dneška - dekódování lidského genomu, využívající špičkové technologie - je výzkum kmenových buněk spojen s nejmodernějšími technologiemi mnohem méně. Není to nedostatkem vědeckých nástrojů, ale restriktivními zákony a politikou.
První ovoce těchto revolucí neuzraje příští týden, ba ani za rok. Je proto důležité nevzbuzovat ve veřejnosti nerealistická očekávání. Kudy přesně vést transformaci embryonálních kmenových buněk žádoucím a předvídatelným způsobem, zatím nevíme. Domníváme se ale, že už do pěti let by se část tohoto výzkumu mohla přenést do klinické praxe. Daly by se pak účinněji řešit takové dosud neléčitelné choroby jako Parkinsonova nemoc či diabetes anebo dokonce takové rizikové stavy jako srdeční selhání.
Kmenová buňka může pocházet z embrya, plodu nebo dospělého jedince. Má dvě vlastnosti. Za vhodných podmínek se dokáže rozmnožovat a dát vzniknout specializovaným buňkám, které vytvářejí tkáň a orgány. Lidské embryonální buňky jsou "pluripotentní", což znamená, že z nich mohou vzniknout všechny základní typy tkáně. Jsou tak vlastně nevyčerpatelným zdrojem buněk pro transplantaci.
Ve středu pozornosti je ale také jiný druh kmenové buňky - dospělé kmenové buňky. Ty se nacházejí v hlavních orgánech v lidském těle a slouží jak k vlastní regeneraci, tak k produkci specializovaných buněk. Vědci se s velice uspokojivými výsledky pokusili změnit osud těchto buněk - například z krevních buněk vytvořili buňky nervové. Tyto důkazy jsou ovšem olejem do ohně morálních diskusí o embryonálním výzkumu.
Odpůrci výzkumu embryonálních kmenových buněk patří k těm, kteří věří v absolutní svatost lidského embrya. Poněvadž jde o menšinový názor, často své argumenty podkládají vědecky, nikoli morálně. Před komisí britské Sněmovny lordů pro výzkum kmenových buněk jeden z "expertů" dokonce tvrdil, že kmenové buňky dospělého člověka jsou nejen stejně přínosné jako kmenové buňky embryí (což není pravda, jak dokazuje převažující vědecký konsensus), ale dokonce jsou lepší - všestrannější a poddajnější.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
S výzkumem embryí jsou pochopitelně spojeny i legitimní morální obavy a byli to Britové, kdo tyto obavy jako první začali podrobovat stálému zkoumání. To je jedině správně, poněvadž právě v Británii v roce 1978 spatřil světlo světa nový a problematický morální konstrukt - dítě z misky. Byla jím Louise Brownová, první "dítě ze zkumavky", tedy počaté mimoděložním oplodněním. Na mimotělní embryo se nevztahovala žádná morální paradigmata. Potratová etika tady moc nepomohla, třebaže odpůrci byli často (ale ne vždy) titíž lidé.
Ne, bylo zapotřebí nového myšlení a to Británie poskytla v roce 1984 v podobě tzv. Warnockovy zprávy. Její závěry se staly základem zákona z roku 1990 o lidském oplodnění a embryologii.
Podle této britské analýzy získává embryo rostoucí mimo tělo matky morální status až kolem čtrnáctého dne vývoje, tedy ve fázi, kdy vzniká tzv. primitivní proužek. Předtím se totiž nedá s určitostí tvrdit, že jde o jedinečně identifikovatelnou lidskou bytost - může se totiž dále dělit a stát se dvojčaty. Embryonální výzkum byl tedy povolen pro účel zvýšení účinnosti mimoděložního oplodnění. Odtud pak byl v Británii už jen krůček k tomu, aby se dalším povoleným účelem výzkumu embryí stal rovněž výzkum kmenových buněk.
Většina lidí s mimoděložním oplodněním souhlasí, ale morální otázky vyvolávají také technologie, jež neplodným dávají naději stát se rodiči. Mimoděložní oplodnění je málo účinné a proto se pro případ potřeby produkují embrya navíc. Ta jsou zmrazena a většina z nich, ne-li všechna, jsou později zničena.
Zvyšování účinnosti mimoděložního oplodnění vyžaduje mimo jiné i výzkum embryí. Má morální smysl prohlašovat, že embrya, jež mají být stejně zničena, nelze použít pro výzkum kmenových buněk, jež ve svém důsledku bude zachraňovat životy? Embryonální kmenové buňky vznikají z raného embrya, zvaného blastocyta, okolo pátého dne vývoje. V tomto okamžiku má embryo podobu duté kuličky o asi stu buňkách. U žádné z těchto buněk nelze ještě přesně říct, jakou konkrétní částí budoucího lidského těla se stanou.
Aby mohl výzkum kmenových buněk pokračovat a aby neskomíral, je zapotřebí předvídatelné politické klima. Je ironií, že Spojené státy - navzdory jejich jinak nezanedbatelnému vlivu na základní biologický výzkum - nestojí v čele tohoto úsilí a snad ani nestojí o to stát se na tomto poli významným hráčem.
Aktivistům proti potratům se za posledních dvacet let zřejmě podařilo americký Kongres vystrašit tak, že na federální úrovni neexistují pro oblast asistované reprodukce žádné předpisy. Neexistuje tedy žádný rámec, do něhož by se dal zasadit výzkum kmenových buněk či reprodukční a terapeutické klonování. Do tohoto prázdna navíc vstoupil prezident Bush. Většina Američanů ovšem jeho víru v naprostou svatost a nedotknutelnost raného lidského zárodku nesdílí.
Bushova politika výzkumu kmenových buněk - navržená bez porady s Kongresem - hází americké vědě klacky pod nohy a krutě prodlužuje agónii milionů nemocných a trpících. Za pokrokem se tedy vědci světa musí vydat sami, bez Ameriky. Jejich práce - jejich sny - změní všechny naše životy k lepšímu.