0

Melvyn Krauss

Z koho si dělá legraci? Maroniho nostalgie po liře není prakticky ničím více než průhlednou – a nezodpovědnou – předvolební vábničkou italské Ligy severu; pokusem, jak svalit vinu za současné hospodářské potíže země na Romana Prodiho, bývalého předsedu Evropské komise a středolevého kandidáta v blížících se všeobecných volbách. Podle hlavního ekonoma Evropské centrální banky (ECB) Otmara Issinga by byl návrat k liře pro Itálii „ekonomickou sebevraždou“.

Díky euru jsou italské vládní dluhopisy stejně bonitní jako německé vládní dluhopisy, protože ECB je ochotna přijímat jako zástavu za své půjčky obojí na rovnocenném základě. Tím se pro italskou vládu dramaticky snížily náklady na půjčky. Přemýšlel italský ministr alespoň minutu o tom, jak by jeho vláda platila všechny své veřejné výdaje na sociální zabezpečení i další položky, kdyby ECB nadále nedotovala italské úrokové míry?

Možná se chce Maroni vrátit k liře proto, aby ji Itálie mohla devalvovat. To svědčí o důležité výhodnosti eura pro Německo, kde sílí mylná nostalgie po německé marce – bezpochyby přiživovaná neutuchajícími výpady proti společné měně ze strany vládních představitelů. Euro brání zemím, jako jsou Francie a Itálie, hrát svou starou protekcionářskou hru spočívající v devalvaci svých měn na německý úkor.

Díky tomu jsou konkurenční výhody, které Německo nedávno získalo v důsledku hospodářských reforem, chráněny eurem před vyvažujícími měnovými devalvacemi uvnitř eurozóny. To je dobrá zpráva. Zvýšená konkurenceschopnost usnadněná eurem je příznivou zprávou pro střednědobé ekonomické vyhlídky Německa.