0

Don Quijote, disident

Uplynuly už čtyři stovky let od zrození mistrovského díla, jehož autor i hrdina se zdají mladší než my. Prosté vysvětlení této skutečnosti nalezneme ve Flaubertových slovech o Donu Quijotovi : „Našel jsem v té knize své kořeny, které jsem znal nazpaměť, ještě než jsem se naučil číst.“ Vskutku, v jádru Dona Quijota je cosi zásadního, co jsme znali, ještě než jsme jej četli, a přece se to stalo součástí naší podstaty, až když jsme došli na konec jeho okouzlující pouti. Právě to je neomylný punc velikosti spisovatele.

Náš rytíř se hnal za vlastním stínem – což zřetelně poukazuje na vnitřní neštěstí – a hledal místo, kde vedle sebe žijí sny, skutečnost, svatost, láska i spravedlnost. Pro svůj groteskní postoj k lidství jsou Don Quijote a Sancho Panza nejtrvalejší a nejoblíbenější dvojicí klaunů ve světové literatuře.

Není tedy překvapením, že za posledních 400 let Don Quijote a Panza přivedli na svět mnoho příbuzných a následníků, včetně bezpočtu šaškovských dvojic ve vztahu pána a sluhy. I dějiny cirkusu se zaměřují na vytváření takových párů: ješitný, sebevědomý Bílý klaun a Hloupý Augustus, pokorný smolař, jehož kalhoty pocítí kopanec jeho upjatého, nabubřelého druha.

Pro Východoevropana jako jsem já není snadné přehlížet dějiny cirkusu – nebo dějiny vůbec. Okázalý Komunistický manifest předznamenal přízrak Velké utopie pronásledující Evropu, ale nikterak nás nevaroval před krvavou tyranií. Důvěřivý Sancho Panza měl přijmout klamné revoluční dogma jako oprávnění k vedení nemilosrdné války proti všem. Sen o zlepšení světa skrýval frašku, která nepostihla jen jeden jediný život jako v Cervantesově příběhu, ani pouze tu pomýlenou armádu šašků, již žili v domnění, že jsou misionáři. Ten sen zničil celé generace obětí.