Don Quijote, disident

Uplynuly už čtyři stovky let od zrození mistrovského díla, jehož autor i hrdina se zdají mladší než my. Prosté vysvětlení této skutečnosti nalezneme ve Flaubertových slovech o Donu Quijotovi : „Našel jsem v té knize své kořeny, které jsem znal nazpaměť, ještě než jsem se naučil číst.“ Vskutku, v jádru Dona Quijota je cosi zásadního, co jsme znali, ještě než jsme jej četli, a přece se to stalo součástí naší podstaty, až když jsme došli na konec jeho okouzlující pouti. Právě to je neomylný punc velikosti spisovatele.

Náš rytíř se hnal za vlastním stínem – což zřetelně poukazuje na vnitřní neštěstí – a hledal místo, kde vedle sebe žijí sny, skutečnost, svatost, láska i spravedlnost. Pro svůj groteskní postoj k lidství jsou Don Quijote a Sancho Panza nejtrvalejší a nejoblíbenější dvojicí klaunů ve světové literatuře.

Není tedy překvapením, že za posledních 400 let Don Quijote a Panza přivedli na svět mnoho příbuzných a následníků, včetně bezpočtu šaškovských dvojic ve vztahu pána a sluhy. I dějiny cirkusu se zaměřují na vytváření takových párů: ješitný, sebevědomý Bílý klaun a Hloupý Augustus, pokorný smolař, jehož kalhoty pocítí kopanec jeho upjatého, nabubřelého druha.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/f2Ypso8/cs;