Don Quijote, disident

Uplynuly už čtyři stovky let od zrození mistrovského díla, jehož autor i hrdina se zdají mladší než my. Prosté vysvětlení této skutečnosti nalezneme ve Flaubertových slovech o Donu Quijotovi : „Našel jsem v té knize své kořeny, které jsem znal nazpaměť, ještě než jsem se naučil číst.“ Vskutku, v jádru Dona Quijota je cosi zásadního, co jsme znali, ještě než jsme jej četli, a přece se to stalo součástí naší podstaty, až když jsme došli na konec jeho okouzlující pouti. Právě to je neomylný punc velikosti spisovatele.

Náš rytíř se hnal za vlastním stínem – což zřetelně poukazuje na vnitřní neštěstí – a hledal místo, kde vedle sebe žijí sny, skutečnost, svatost, láska i spravedlnost. Pro svůj groteskní postoj k lidství jsou Don Quijote a Sancho Panza nejtrvalejší a nejoblíbenější dvojicí klaunů ve světové literatuře.

Není tedy překvapením, že za posledních 400 let Don Quijote a Panza přivedli na svět mnoho příbuzných a následníků, včetně bezpočtu šaškovských dvojic ve vztahu pána a sluhy. I dějiny cirkusu se zaměřují na vytváření takových párů: ješitný, sebevědomý Bílý klaun a Hloupý Augustus, pokorný smolař, jehož kalhoty pocítí kopanec jeho upjatého, nabubřelého druha.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you are agreeing to our Terms and Conditions.

Log in

http://prosyn.org/f2Ypso8/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.