Los Angeles – Vypořádat se s globálním oteplováním, slýcháme nezřídka, je určující úkol našeho věku. Armáda učenců nám říká, že musíme snižovat emise, okamžitě a dramaticky. Jenže tahle argumentace v zápase o myšlení a srdce lidí zjevně prohrává.
Mezi Američany se globální oteplování podle nového průzkumu střediska Pew stalo politickým problémem nejnižší priority. Jiné šetření Pew ukazuje, že Čína, největší světový producent emisí, se globálním oteplováním trápí ještě míň než USA. Pouhých 24% Číňanů považuje globální oteplování za velmi vážný problém, takže Čína je nejméně znepokojenou zemí na světě. V Británii zase průzkum agentury Opinium dokládá, že většina voličů si myslí, že ekologické daně mají v prvé řadě přinášet spíš peníze než prospěch pro životní prostředí a 7 Britů z 10 nechce kvůli boji proti změně klimatu platit vyšší daně.
Navrhovaná řešení problému globálního oteplování jsou přitom příšerná. Politici z movitých zemí v roce 1992 v Rio de Janeiru slíbili, že do roku 2000 emise sníží, ale nic takového neudělali. V roce 1997 se lídři sešli v Kjótu a přislíbili ještě přísnější uhlíkové redukce do roku 2010, a přesto emise rostou a Kjótský protokol s tím prakticky nic nenadělal.
Nejtragičtější je, že až se letos v prosinci sejdou lídři v Kodani, osvojí si ještě větší dávku téhož řešení: slibů ještě drastičtějšího snižování emisí, které se pravděpodobně opět nenaplní. Opatření, která soustavně příliš mnoho slibují a za vysokou cenu příliš málo přinášejí, si srdce ani myšlení lidí nenakloní ani v těch nejrůžovějších dobách. A přítomnost očividně nejrůžovější není.
Naštěstí máme mnohem lepší možnost, s podstatně větší nadějí na úspěch: měli bychom zajistit, aby nízkouhlíkové energetické zdroje, například sluneční energie, přestaly být hájemstvím bohatých lidí, kteří se chtějí cítit „zeleně“, a staly se konkurenceschopnou alternativou ke starým energetickým zdrojům.
Měli bychom tudíž v efektivním rozsahu investovat do nových technologií. Zcela oproti tomu, co by si člověk představoval, Kjótský protokol k takovému výzkumu podnět nedává. Ostatně výše investic do výzkumu se od 80. let minulého století snížila a vlastně od té doby nikdy nerostla, a to ani v zemích, které se účastní Kjóta.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Mohutné investice do výzkumu a vývoje nízkouhlíkové energie, solární energie či dalších nových technologií by mnohem rychleji vycházely levněji než fosilní paliva. Ekonomické odhady ukazují, že každým vynaloženým dolarem bychom zajistili přínosy v hodnotě 16 dolarů.
Všechny země by se měly dohodnout, že každá na výzkum a vývoj nízkoenergetických technologií vynaloží 0,05% HDP. Úhrnné celosvětové náklady by současné výdaje za výzkum alternativních energií 15krát převyšovaly, a přece by byly šestkrát nižší než cena Kjóta. Dohoda tohoto charakteru by se pro svět mohla stát novou kjótskou úmluvou – zásadní rozdíl by ovšem spočíval v tom, že tento protokol by skutečně něco dokázal a měl by slušnou naději na celosvětové přijetí.
Proč bychom neměli udělat obojí, tedy investovat do výzkumu a vývoje a přitom přislíbit snížení emisí?
Politiky ve stylu Kjóta mohou být jedině nákladným odváděním pozornosti od skutečného úsilí o odstavení lidstva od fosilních paliv. Existují dva zásadní důvody, proč soustředění pozornosti na snižování uhlíkových emisí představuje chybnou reakci na globální oteplování.
Zaprvé, pro rozvojové země je využívání fosilních paliv stále jedinou cestou z chudoby. Uhlí zajišťuje polovinu světové energie. V Číně a Indii stojí za výrobou asi 80% elektřiny a čínským a indickým pracujícím pomáhá těšit se ze života, jaký si jejich rodiče uměli jen stěží představit. Omezování emisí znamená ve svých důsledcích konec úspěchu pro stovky milionů lidí. Neexistuje žádný „zelený“ zdroj energie, který by byl natolik finančně dostupný, aby v blízké budoucnosti nahradil uhlí. Namísto toho náš rozšířený výzkum zajistí, že zelená energie bude do poloviny století levnější než fosilní paliva.
Zadruhé, okamžité redukce uhlíku jsou drahé – a náklady výrazně převyšují přínosy. Kdyby se kjótská dohoda plně realizovala během současného století, snížilo by to teploty jen o bezvýznamných 0,2°C, a to za cenu 180 miliard dolarů ročně. Nahlíženo ekonomicky, za každý vynaložený dolar vytváří Kjóto přínosy v hodnotě asi 30 centů.
Ještě výraznější redukce emisí, jako ty, které navrhuje Evropská unie – během 12 let na 20% pod úrovně roku 1990 –, by do roku 2100 snížily celosvětové teploty jen o jednu šestnáctinu stupně Celsia, a to za 10 bilionů dolarů. Za každý vynaložený dolar bychom zajistili přínosy v hodnotě pouhých čtyř centů.
Nejsmutnější věcí na debatě o globálním oteplování je, že téměř všichni klíčoví protagonisté – politici, aktivisté i učenci – už vědí, že dohoda starého ražení, která bude letos v prosinci na kodaňském jednacím stole, bude mít na teploty zanedbatelné účinky.
Pokud nezměníme směr a neujistíme se, aby naše snahy byly realistické a splnitelné, už teď je jasné, že prosincové deklarace o „úspěchu“ v Kodani budou bezduché. Cosi naslibujeme. Sliby nedodržíme. A promarníme další dekádu. Namísto toho musíme zpochybnit kjótskou ortodoxii. Umíme postupovat lépe.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
Los Angeles – Vypořádat se s globálním oteplováním, slýcháme nezřídka, je určující úkol našeho věku. Armáda učenců nám říká, že musíme snižovat emise, okamžitě a dramaticky. Jenže tahle argumentace v zápase o myšlení a srdce lidí zjevně prohrává.
Mezi Američany se globální oteplování podle nového průzkumu střediska Pew stalo politickým problémem nejnižší priority. Jiné šetření Pew ukazuje, že Čína, největší světový producent emisí, se globálním oteplováním trápí ještě míň než USA. Pouhých 24% Číňanů považuje globální oteplování za velmi vážný problém, takže Čína je nejméně znepokojenou zemí na světě. V Británii zase průzkum agentury Opinium dokládá, že většina voličů si myslí, že ekologické daně mají v prvé řadě přinášet spíš peníze než prospěch pro životní prostředí a 7 Britů z 10 nechce kvůli boji proti změně klimatu platit vyšší daně.
Navrhovaná řešení problému globálního oteplování jsou přitom příšerná. Politici z movitých zemí v roce 1992 v Rio de Janeiru slíbili, že do roku 2000 emise sníží, ale nic takového neudělali. V roce 1997 se lídři sešli v Kjótu a přislíbili ještě přísnější uhlíkové redukce do roku 2010, a přesto emise rostou a Kjótský protokol s tím prakticky nic nenadělal.
Nejtragičtější je, že až se letos v prosinci sejdou lídři v Kodani, osvojí si ještě větší dávku téhož řešení: slibů ještě drastičtějšího snižování emisí, které se pravděpodobně opět nenaplní. Opatření, která soustavně příliš mnoho slibují a za vysokou cenu příliš málo přinášejí, si srdce ani myšlení lidí nenakloní ani v těch nejrůžovějších dobách. A přítomnost očividně nejrůžovější není.
Naštěstí máme mnohem lepší možnost, s podstatně větší nadějí na úspěch: měli bychom zajistit, aby nízkouhlíkové energetické zdroje, například sluneční energie, přestaly být hájemstvím bohatých lidí, kteří se chtějí cítit „zeleně“, a staly se konkurenceschopnou alternativou ke starým energetickým zdrojům.
Měli bychom tudíž v efektivním rozsahu investovat do nových technologií. Zcela oproti tomu, co by si člověk představoval, Kjótský protokol k takovému výzkumu podnět nedává. Ostatně výše investic do výzkumu se od 80. let minulého století snížila a vlastně od té doby nikdy nerostla, a to ani v zemích, které se účastní Kjóta.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Mohutné investice do výzkumu a vývoje nízkouhlíkové energie, solární energie či dalších nových technologií by mnohem rychleji vycházely levněji než fosilní paliva. Ekonomické odhady ukazují, že každým vynaloženým dolarem bychom zajistili přínosy v hodnotě 16 dolarů.
Všechny země by se měly dohodnout, že každá na výzkum a vývoj nízkoenergetických technologií vynaloží 0,05% HDP. Úhrnné celosvětové náklady by současné výdaje za výzkum alternativních energií 15krát převyšovaly, a přece by byly šestkrát nižší než cena Kjóta. Dohoda tohoto charakteru by se pro svět mohla stát novou kjótskou úmluvou – zásadní rozdíl by ovšem spočíval v tom, že tento protokol by skutečně něco dokázal a měl by slušnou naději na celosvětové přijetí.
Proč bychom neměli udělat obojí, tedy investovat do výzkumu a vývoje a přitom přislíbit snížení emisí?
Politiky ve stylu Kjóta mohou být jedině nákladným odváděním pozornosti od skutečného úsilí o odstavení lidstva od fosilních paliv. Existují dva zásadní důvody, proč soustředění pozornosti na snižování uhlíkových emisí představuje chybnou reakci na globální oteplování.
Zaprvé, pro rozvojové země je využívání fosilních paliv stále jedinou cestou z chudoby. Uhlí zajišťuje polovinu světové energie. V Číně a Indii stojí za výrobou asi 80% elektřiny a čínským a indickým pracujícím pomáhá těšit se ze života, jaký si jejich rodiče uměli jen stěží představit. Omezování emisí znamená ve svých důsledcích konec úspěchu pro stovky milionů lidí. Neexistuje žádný „zelený“ zdroj energie, který by byl natolik finančně dostupný, aby v blízké budoucnosti nahradil uhlí. Namísto toho náš rozšířený výzkum zajistí, že zelená energie bude do poloviny století levnější než fosilní paliva.
Zadruhé, okamžité redukce uhlíku jsou drahé – a náklady výrazně převyšují přínosy. Kdyby se kjótská dohoda plně realizovala během současného století, snížilo by to teploty jen o bezvýznamných 0,2°C, a to za cenu 180 miliard dolarů ročně. Nahlíženo ekonomicky, za každý vynaložený dolar vytváří Kjóto přínosy v hodnotě asi 30 centů.
Ještě výraznější redukce emisí, jako ty, které navrhuje Evropská unie – během 12 let na 20% pod úrovně roku 1990 –, by do roku 2100 snížily celosvětové teploty jen o jednu šestnáctinu stupně Celsia, a to za 10 bilionů dolarů. Za každý vynaložený dolar bychom zajistili přínosy v hodnotě pouhých čtyř centů.
Nejsmutnější věcí na debatě o globálním oteplování je, že téměř všichni klíčoví protagonisté – politici, aktivisté i učenci – už vědí, že dohoda starého ražení, která bude letos v prosinci na kodaňském jednacím stole, bude mít na teploty zanedbatelné účinky.
Pokud nezměníme směr a neujistíme se, aby naše snahy byly realistické a splnitelné, už teď je jasné, že prosincové deklarace o „úspěchu“ v Kodani budou bezduché. Cosi naslibujeme. Sliby nedodržíme. A promarníme další dekádu. Namísto toho musíme zpochybnit kjótskou ortodoxii. Umíme postupovat lépe.