0

Zabíjí nerovnost?

Studie z roku 1839 zkoumající 1 600 úmrtí na jednom londýnském předměstí – vůbec první studie svého druhu – odhalila, že lidé žijící na vrcholku společnosti žijí v průměru dvaapůlkrát déle než dělníci, montéři a jejich rodiny. Od té doby se toho moc nezměnilo. Přes dramatické zlepšení sociálních a zdravotních podmínek, díky nimž se zvýšila průměrná délka života u všech socioekonomických skupin, žijí bohatí lidé i dnes déle než chudí. Jistá studie docela nedávno zjistila, že lidé s nejnižším vzděláním mají dvakrát až třikrát vyšší šanci, že v následujících deseti letech zemřou, než lidé na společenské špičce. U chudých může být stejná nemoc fatálnější než u bohaté části společnosti. U méně majetných osob byla potvrzena vyšší pravděpodobnost úmrtí na kardiovaskulární onemocnění, infarkt, některé formy rakoviny, AIDS, diabetes, chronickou chorobu plic, zápal plic, chřipku, cirhózu nebo v souvislosti s různými nehodami, vraždami či sebevraždami. Pozoruhodné je přitom to, že tento jev není jen otázkou rozdílu mezi chudými a bohatými. Rozdíly v průměrné délce života se vyskytují ve všech socioekonomických skupinách, takže např. lidé, kteří jsou téměř na špičce ekonomické stupnice – a tudíž dobře situovaní – nežijí stejně dlouho jako lidé, kteří jsou ještě výš. Proč tomu tak je, zůstává tajemstvím. Jistě, chudí lidé jsou méně vzdělaní a nemají tudíž dostatek znalostí o tom, jak o sebe pečovat; žijí navíc v obecně horších podmínkách. Jsou náchylnější k různým důsledkům nezdravé výživy, přelidnění, ne právě bezpečných pracovních podmínek a znečišťování životního prostředí. Mívají krom toho sklon k mezilidské agresi a rizikovému chování – což si velmi dobře uvědomují výrobci, dodavatelé a inzerenti cigaret, alkoholu, drog, zbraní a nekvalitních, málo výživných potravin. Ovšem důsledek toho, co obvykle dáváme do souvislosti s chudobou – špatná strava, přelidnění, toxiny, nezdravé návyky atd. – představuje jen asi 25 % rozdílu průměrné délky života mezi vrcholem společnosti a spodními příčkami socioekonomického žebříčku. U zbývajících 75 % není zřejmě na vině absolutní nouze, nýbrž méně hmatatelné příčiny, které odrážejí relativní chudobu – to jest nerovnost. Relativní nerovnost – na rozdíl od nerovnosti absolutní – je možná klíčem k tomu, proč i po 150 letech existuje souvislost mezi socioekonomickým stavem a úmrtností, přestože během té doby došlo k obrovským změnám a vývoji společenských i zdravotních podmínek, rizikových faktorů, průměrné délky života, typů nemocí i systémů zdravotní péče. To také dává tušit, že řešení a odstraňování zřejmých rizikových faktorů, např. špatného bydlení, hygieny a pracovních podmínek, nemůže stačit, přestože je a bude naprosto nezbytné pro zvýšení průměrné délky života chudých a pro zeslabení vztahu mezi socioekonomickým statutem a úmrtností. Proč si nerovnost vybírá svou daň zrovna na zdraví chudých lidí? Může to být proto, že nižší socioekonomické vrstvy společnosti obtížněji zvládají stres. Nejenže je tady mnohem vyšší finanční zátěž, ale také mezilidské vztahy a s nimi spojená psychická opora se zde narušují mnohem častěji. Je dokázáno, že kombinace vysokého stresu a oslabených mechanismů pro boj se stresem zvyšuje riziko vzniku psychických poruch a že má přímou souvislost se sníženou odolnosti vůči nemocím. Chudoba, ale i relativní nouze, bývá také spojována s dalšími ukazateli sociálního statusu. Rasová diskriminace, upírání některých občanských práv a další společenské nevýhody vytvářejí v takto postižených lidech pocit nenávisti, neschopnosti a další stavy duševní otupělosti, které mají podle mnohých důkazů na svědomí odstupňování průměrné délky života ve vztahu k socioekonomickému postavení. Naproti tomu vyšší socioekonomický status jako by zvyšoval povědomí jednotlivce o rizicích spojených s nemocí a smrtí a tím pádem schopnost vyhnout se jim. Pravděpodobnost, že žena vyhledá užitečnou preventivní péči, např. mamografii, třebaže je dostupná – i cenově – pro většinu lidí, má nespornou souvislost se vzděláním, jměním, mocí, prestiží a společenskými styky. Zbývá zjistit, jak se společenská a ekonomická nerovnost odráží ve zdravotním stavu a průměrné délce života. Jedno je však jisté: přímý útok na nedostatečnou hygienu, neodpovídající bydlení a nezdravé životní a pracovní prostředí a vzdělávací kampaně namířené na rizikové mezilidské chování řeší jen polovinu problému. Je jasné, že má-li se mezi chudými a bohatými zúžit propast dlouhověkosti, musí se o to přičinit nejen zdravotníci a sociální pracovníci. Musíme se více zaměřit na sociální faktory, jež mají na svědomí zhoršující se zdravotní stav chudých a jejich kratší délku života. Nemoc a její léčba je věcí především biologických, vědeckých a klinických faktorů; zdraví a délka života jsou naproti tomu věcí sociální politiky. Problematický stav zdraví obyvatel si žádá řešení základních příčin ekonomické nouze a s ní spojených principů a důvodů třídního rozdělení společnosti. Při úvahách o vztahu mezi socioekonomickým postavením a dlouhověkostí dojdeme k zajímavému závěru, snad až k spekulaci. Kdybychom snížili úroveň absolutní chudoby a kdyby většina obyvatel produkovala jen minimum hmotného blahobytu, zdravotní nerovnost by to nijak neovlivnilo. Nejpádnější důvod pro snížení relativní ekonomické nerovnosti je proto také ten nejprostší: cena nerovnosti může být otázkou života a smrti.