3

Fungoval by Hensarlingův „sjezd“ z Dodda-Franka?

CAMBRIDGE – Jeb Hensarling, republikánský předseda Výboru pro finanční služby Sněmovny reprezentantů USA, minulý měsíc v Newyorském ekonomickém klubu přednesl obsáhlý projev, v němž navrhl zásadní změnu americké finanční regulace. Finanční krizi dal Hensarling za vinu regulátorům a vyvinil z ní Wall Street, odsoudil vládou financované sanace bank, Doddovu-Frankovu legislativu z roku 2010, která zavedla finanční reformu, vylíčil jako uchvácení moci a vyzval k posílení dohledu Kongresu USA nad Federálním rezervním systémem.

Politicky nemá většina Hensarlingových návrhů šanci projít, ani s podporou, kterou jim teď projevil stranicky znějící dokument sněmovního výboru pro bankovnictví a příznivé hodnocení ve Wall Street Journal. (Ke schválení by musely získat 60 hlasů v senátu a podpis prezidenta.) Demokraté už je zostra kritizovali jako příliš riskantní a nakloněné bankám – což ve značné míře platí. Přesto jedna z Hensarlingových myšlenek stojí za úvahu: řečeno jeho slovy, „sjezd z dálnice“ Doddovy-Frankovy regulace pro banky ochotné zvýšit svůj disponibilní kapitál.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Vraťme se na okamžik k základům. Vláda ručí za bankovní vklady, protože selhání banky může poškodit celou ekonomiku. To vytváří morální hazard, neboť banky, usilující o vysoké zisky akcionářů, začnou přistupovat laxně ke správě peněz, které se stávají v zásadě veřejnými. Není jim nepříjemné podstupovat velká rizika, protože když prohrají, jednoduše banku předají vládě, aby vyplatila vkladatele a další věřitele. Pokud ovšem vyhrají, společně s akcionáři se podělí o zlatý déšť.

Regulátoři ke zmírnění tohoto hazardu používají dvě klíčová opatření: vyžadují od bank, aby držely víc kapitálu a aby investice, půjčky a operace byly bezpečnější (a potenciálně méně ziskové), než by banky chtěly. Jelikož tyto dva hlavní regulatorní postupy plní tentýž účel, lze je teoreticky vzájemně nahrazovat – regulační orgány mohou bankám stanovit velmi vysoké kapitálové požadavky nebo velice nízkou rizikovost aktivit. V praxi regulátoři nedokážou ani jedno dokonale, a tak používají zčásti obojí.

Hensarlingův návrh regulatorního sjezdu staví na tomto vyvažování a dává bankám víc prostoru rozhodnout se, zda chtějí méně rizika, nebo více kapitálu. Základní regulací by byla obvyklá směs obojího, ale jednotlivé banky by mohly sáhnout po podstatně vyšších kapitálových požadavcích výměnou za svolení k zapojení do rizikovějších investic a operací. Jinými slovy, mohly by uvolnit mantinely jednoho regulatorního omezení výměnou za zpřísnění druhého.

To je koncepčně v pořádku. Problémy Hensarlingova návrhu jsou ale v tom, jak jej formuloval. A nejsou malé.

Zaprvé, podíl kapitálu, který by Hensarling vyžadoval od bank, které sjedou na vlastní trasu, je – na úrovni 10 % celkových aktiv – příliš nízký. Je to sice víc než současné výše, ale k zajištění bezpečnosti banky to nestačí.

Rada pro finanční stabilitu i Mezinárodní měnový fond zjistily, že mnohé banky ohrožené během finanční krize let 2007 a 2008 by k přežití bez šrámů potřebovaly dvojnásobek dnešních výší kapitálu. Kdyby byl zaveden Hensarlingův návrh, tyto úrovně by musely být ještě vyšší, vzhledem ke ztlumení regulace rizik. Banky a jejich vysocí činitelé by bez regulatorního příkazu dospěli k názoru, že brát na sebe tolik rizik není v jejich zájmu ani v zájmu akcionářů, jedině kdyby se kapitál podstatně zvýšil – na „šokující a děsivé“ úrovně.

Druhý problém Hensarlingova návrhu spočívá v tom, že jej pravděpodobně odmítnou banky, jestliže se nezmění politika zdanění korporací. Jak jsem předestřel v dřívějších komentářích a v nedávném akademickém pojednání, napsaném společně s Michaelem Trögem, požadavkem na víc kapitálu naroste bankám daňový účet, protože se sníží hladina daňově odečitatelného dluhu a stoupne hladina zdanitelného vlastního jmění. Nedojde-li k reformě daňového zákoníku, změna regulatorní rovnováhy bude přitažlivá pro málokterou banku, protože výnosy z Hensarlingovy nabídky vyruší vyšší daň.

Třetí problém je logistický: Hensarlingův plán by napevno uzákonil parametry, jež banky musí splnit, chtějí-li sjet z regulatorní dálnice, čímž by regulátorům svázal ruce. Jakmile by banka měla 10 % kapitálu, nebylo by možné zastavit klíčové fúze ani stanovit, že se jedná o banku systémově významnou a rizikovou. Finanční poměry se mohou rychle měnit, a proto by regulatorní orgány, které se novým podmínkám dokážou přizpůsobit rychleji než Kongres, měly mít pravomoc určovat kritéria rovnováhy mezi kapitálovými požadavky a rizikovostí půjček. Podle Hensarlingova záměru by ji neměli.

Ještě záludnější je, že zrušením velké části regulace rizika podle Dodda a Franka by Hensarlingův návrh prakticky eliminoval motivaci bank zvolit si sjezd z dálnice. Neexistovala by dostatečně silná regulace, aby cítily potřebu jí uniknout. Bankovní vlk by se nažral a bankám by k tomu zůstala celá koza.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Navzdory tomu všemu by regulátoři měli Hensarlingovi za prosazování koncepce regulatorního rámce s pružnou rovnováhou poděkovat. Podrobnosti jeho konkrétního návrhu jsou sice přinejmenším problematické, ale samotná myšlenka má opravdový potenciál. Výsledkem by mohla být dynamičtější finanční soustava – a také bezpečnější.

Z angličtiny přeložil David Daduč