SEATTLE – Někdy je nejlepším měřítkem dynamiky určitého hnutí reakce jeho kritiků. Když Australská státní univerzita (ANU) počátkem října oznámila, že prodá své akcie sedmi společností zabývajících se těžbou fosilních paliv, vyvolalo to sborovou kritiku ze strany konzervativních politiků v zemi.
Tito nominální zastánci volného trhu si pospíšili s radami, jak by měla univerzita se svými penězi nakládat. Australský ministr financí Joe Hockey zlehčil rozhodnutí ANU coby „odtržené od reality“. Přidali se i další, kteří tento krok označili za „nehoráznost“, za „velmi zvláštní“ nebo za „úzkoprsý a nezodpovědný“. Nic na tom, že se jednalo o relativně malé částky – dohromady nedosahovaly ani 2% z portfolia univerzity, jehož hodnota se odhaduje na jednu miliardu dolarů.
V době, kdy divestování (stahování investic) z fosilních paliv nabírá obrátky, jsou podobné zpanikařené reakce stále běžnější. Rozhořčení australských konzervativců mi připomíná reakci, se kterou jsem se setkal, když jsem v roce 2012 vypověděl před americkým Kongresem, že bychom měli „nechat naše uhlí v zemi, kam náleží“. David McKinley, republikánský kongresman ze Západní Virginie, tedy státu nacházejícího se v srdci amerických uhelných ložisek, odpověděl, že v něm moje slova „vyvolávají mrazení“, a pak stočil řeč na míru zločinnosti v Seattlu, kde jsem působil jako starosta.
Dokonce i společnost ExxonMobil se zdá být otřesená. Nedávno totiž zveřejnila dlouhý, defenzivně zaměřený bloggerský příspěvek, v němž reaguje na to, co označila za „halasné schvalování“ divestic z fosilních paliv Mary Robinsonovou, zvláštní vyslankyní generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna pro klimatické změny. Sektor fosilních paliv zjevně spatřuje v divestičním trendu politickou hrozbu, jíž opravdu je. Když dostatek lidí odmítne investice do těžby fosilních paliv, pak dalším krokem musí být ponechání uhlí, ropy a plynu v zemi.
Takový krok je nezbytný, pokud máme odvrátit nejnebezpečnější důsledky klimatických změn. Abychom zabránili zvýšení světových teplot nad hranici 2°C, což je podle klimatologů bod zvratu, po jehož překročení už nebude možné zmírnit nejhorší následky, pak bude zapotřebí, abychom ponechali přibližně 80% známých zásob fosilních paliv nevytěžených.
Ropné a uhelné společnosti a jejich političtí spojenci nás varují před fiskální katastrofou, pokud to uděláme – jako by vlny veder, sucha, bouře a stoupající mořská hladina nezpůsobily vlastní fiskální a sociální katastrofy. Jako starosta Seattlu jsem podporoval výstavbu energeticky účinných budov, rozvoj solární, větrné a vodní energie a přechod na pěší chůzi, jízdu na kole a veřejnou dopravu coby alternativy k jízdě autem – tedy strategie, které mohou přispět k vybudování odolnější ekonomiky a představovat životaschopné alternativy k fosilním palivům. Tato opatření však sama o sobě nemohou zabránit nejhoršímu globálnímu oteplování, zvláště bude-li jejich výsledkem jen to, že se uhlí a ropa jednoduše prodají jinde.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jakkoliv nedokonalé jsou naše systémy vládnutí, v určité fázi může veřejnost a její lídři vyžadovat, abychom se postavili k pravdě o globálním oteplování čelem. V tom okamžiku zavedou regulační nebo právní kontroly potřebné k dramatickému omezení využívání fosilních paliv.
Jste-li uvážlivým a obezřetným investorem, zamyslete se na okamžik nad touto možností. Hodnota akcií firem ze sektoru fosilních paliv – která je založena na předpokladu, že firmy budou moci vytěžit a spálit všechny známé rezervy – se propadne. Ukazuje se, že investice do těchto firem jsou mimořádně riskantní. Jak je známo každému, kdo dostává investiční výkazy, „předchozí výkon není zárukou výkonu budoucího“.
Z této reality vyplývá další přesvědčivý argument pro divestování. Někteří lidé budou jistě tvrdit, že svět se nikdy nezmění a že budeme navždy závislí na fosilních palivech. Stačí se však podívat do Seattlu, kde se na městské radnici sezdávají homosexuální páry a v licencovaných maloobchodech se prodává marihuana, abychom se přesvědčili o lidské schopnosti revidovat hluboce zakořeněné předpoklady. Uvážlivý investor a moudrý podnikatelský lídr budou hledět tam, kam ekonomika směřuje – ne tam, kde dosud byla.
Rozhodnutí ANU se jeví jako moudré každému, kdo není nevolníkem ropných a plynárenských firem, a s přibývajícím časem se bude jevit jako stále moudřejší. Všechna čest. Když jsem v roce 2013 orientoval Seattle na divestování, moje rozhodnutí dobře přijali mladí lidé, kteří budou muset žít s následky globálního oteplování, ale i všeobecná veřejnost. V době sílících politických tlaků musí správcové univerzity naslouchat jen studentům.
Potřebujeme více odvahy, jakou projevila ANU. Její vedoucí představitelé odolali síle uhelných a ropných zájmů, které mají v Austrálii obrovskou moc. Mohou-li to s nadšeným souhlasem veřejnosti udělat oni, pak to mohou udělat i jiní.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
SEATTLE – Někdy je nejlepším měřítkem dynamiky určitého hnutí reakce jeho kritiků. Když Australská státní univerzita (ANU) počátkem října oznámila, že prodá své akcie sedmi společností zabývajících se těžbou fosilních paliv, vyvolalo to sborovou kritiku ze strany konzervativních politiků v zemi.
Tito nominální zastánci volného trhu si pospíšili s radami, jak by měla univerzita se svými penězi nakládat. Australský ministr financí Joe Hockey zlehčil rozhodnutí ANU coby „odtržené od reality“. Přidali se i další, kteří tento krok označili za „nehoráznost“, za „velmi zvláštní“ nebo za „úzkoprsý a nezodpovědný“. Nic na tom, že se jednalo o relativně malé částky – dohromady nedosahovaly ani 2% z portfolia univerzity, jehož hodnota se odhaduje na jednu miliardu dolarů.
V době, kdy divestování (stahování investic) z fosilních paliv nabírá obrátky, jsou podobné zpanikařené reakce stále běžnější. Rozhořčení australských konzervativců mi připomíná reakci, se kterou jsem se setkal, když jsem v roce 2012 vypověděl před americkým Kongresem, že bychom měli „nechat naše uhlí v zemi, kam náleží“. David McKinley, republikánský kongresman ze Západní Virginie, tedy státu nacházejícího se v srdci amerických uhelných ložisek, odpověděl, že v něm moje slova „vyvolávají mrazení“, a pak stočil řeč na míru zločinnosti v Seattlu, kde jsem působil jako starosta.
Dokonce i společnost ExxonMobil se zdá být otřesená. Nedávno totiž zveřejnila dlouhý, defenzivně zaměřený bloggerský příspěvek, v němž reaguje na to, co označila za „halasné schvalování“ divestic z fosilních paliv Mary Robinsonovou, zvláštní vyslankyní generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna pro klimatické změny. Sektor fosilních paliv zjevně spatřuje v divestičním trendu politickou hrozbu, jíž opravdu je. Když dostatek lidí odmítne investice do těžby fosilních paliv, pak dalším krokem musí být ponechání uhlí, ropy a plynu v zemi.
Takový krok je nezbytný, pokud máme odvrátit nejnebezpečnější důsledky klimatických změn. Abychom zabránili zvýšení světových teplot nad hranici 2°C, což je podle klimatologů bod zvratu, po jehož překročení už nebude možné zmírnit nejhorší následky, pak bude zapotřebí, abychom ponechali přibližně 80% známých zásob fosilních paliv nevytěžených.
Ropné a uhelné společnosti a jejich političtí spojenci nás varují před fiskální katastrofou, pokud to uděláme – jako by vlny veder, sucha, bouře a stoupající mořská hladina nezpůsobily vlastní fiskální a sociální katastrofy. Jako starosta Seattlu jsem podporoval výstavbu energeticky účinných budov, rozvoj solární, větrné a vodní energie a přechod na pěší chůzi, jízdu na kole a veřejnou dopravu coby alternativy k jízdě autem – tedy strategie, které mohou přispět k vybudování odolnější ekonomiky a představovat životaschopné alternativy k fosilním palivům. Tato opatření však sama o sobě nemohou zabránit nejhoršímu globálnímu oteplování, zvláště bude-li jejich výsledkem jen to, že se uhlí a ropa jednoduše prodají jinde.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jakkoliv nedokonalé jsou naše systémy vládnutí, v určité fázi může veřejnost a její lídři vyžadovat, abychom se postavili k pravdě o globálním oteplování čelem. V tom okamžiku zavedou regulační nebo právní kontroly potřebné k dramatickému omezení využívání fosilních paliv.
Jste-li uvážlivým a obezřetným investorem, zamyslete se na okamžik nad touto možností. Hodnota akcií firem ze sektoru fosilních paliv – která je založena na předpokladu, že firmy budou moci vytěžit a spálit všechny známé rezervy – se propadne. Ukazuje se, že investice do těchto firem jsou mimořádně riskantní. Jak je známo každému, kdo dostává investiční výkazy, „předchozí výkon není zárukou výkonu budoucího“.
Z této reality vyplývá další přesvědčivý argument pro divestování. Někteří lidé budou jistě tvrdit, že svět se nikdy nezmění a že budeme navždy závislí na fosilních palivech. Stačí se však podívat do Seattlu, kde se na městské radnici sezdávají homosexuální páry a v licencovaných maloobchodech se prodává marihuana, abychom se přesvědčili o lidské schopnosti revidovat hluboce zakořeněné předpoklady. Uvážlivý investor a moudrý podnikatelský lídr budou hledět tam, kam ekonomika směřuje – ne tam, kde dosud byla.
Rozhodnutí ANU se jeví jako moudré každému, kdo není nevolníkem ropných a plynárenských firem, a s přibývajícím časem se bude jevit jako stále moudřejší. Všechna čest. Když jsem v roce 2013 orientoval Seattle na divestování, moje rozhodnutí dobře přijali mladí lidé, kteří budou muset žít s následky globálního oteplování, ale i všeobecná veřejnost. V době sílících politických tlaků musí správcové univerzity naslouchat jen studentům.
Potřebujeme více odvahy, jakou projevila ANU. Její vedoucí představitelé odolali síle uhelných a ropných zájmů, které mají v Austrálii obrovskou moc. Mohou-li to s nadšeným souhlasem veřejnosti udělat oni, pak to mohou udělat i jiní.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.