0

Rozvojová pomoc v zájmu rozvoje

Spojené státy a evropské země se téměř denně ohánějí výhrůžkami, že zavedou ekonomické sankce nebo přeruší rozvojovou pomoc, pokud nějaká zranitelná vláda nepřijme jejich politická nařízení. Nejnověji směřují hrozby na adresu nové palestinské vlády, v níž má hlavní slovo Hamas. Jako další nedávné příklady jmenujme třeba pohrůžky Čadu, Etiopii, Haiti, Keni, Bolívii, Ugandě a také dlouhodobé sankce proti Barmě.

Podobná taktika se však míjí účinkem. Využívání rozvojové pomoci jako politického klacku pouze prohlubuje utrpení zbídačelých a nestabilních zemí, aniž by vedlo k dosažení politických cílů, o něž dárci usilují.

Pochopení, proč tomu tak je, vyžaduje dlouhodobý pohled na geopolitiku, zejména na postupné slábnutí globální nadvlády USA a Evropy. V Asii i celém rozvojovém světě se rozšiřují technologie a hospodářský rozvoj, přičemž rozšíření gramotnosti a politického uvědomění v průběhu minulého století učinilo zdaleka nejdominantnější ideologií naší doby národní sebeurčení, které vedlo ke konci kolonialismu. Nacionalismus přitom i nadále vytváří silné politické „protilátky“ vůči americkému a evropskému vměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí.

Neschopnost to pochopit stojí v pozadí opakovaných debaklů americké zahraniční politiky na Blízkém východě, přinejmenším od sesazení íránského šáha v roce 1979. USA na Blízký východ i nadále naivně pohlížejí jako na předmět manipulace, ať už kvůli ropě, či za jiným účelem. Válka v Iráku je na Blízkém východě všeobecně interpretována jako válka za americkou kontrolu ropy z Perského zálivu – což je vzhledem k tomu, co víme o jejích skutečných pramenech, poměrně přijatelný názor. Pouze neuvěřitelná nadutost a naivita mohly vést USA (a Velkou Británii) k přesvědčení, že západní vojáci budou vítáni jako osvoboditelé, nikoliv jako okupanti.