BERKELEY – Stará myšlenka rekonstrukce sociálního státu zavedením ničím nepodmíněného všeobecného základního příjmu uchvacuje v poslední době pozornost celého politického spektra. Na levici ji považují za jednoduchou a potenciálně komplexní protilátku proti chudobě. Na pravici ji pokládají za způsob, jak zlikvidovat spletité sociální byrokracie a současně naplnit některé závazky sociálních transferů bez podstatného oslabení motivace k práci. Zároveň by mohlo jít o určitou pojistku proti tolik obávané budoucnosti, kdy v mnoha sektorech nahradí zaměstnance roboti. Může však tento systém skutečně fungovat?
Prozatím se tato otázka řešila převážně v rozvinutých zemích – a čísla nevypadají slibně. Kanada, Finsko a Nizozemsko si dnes sice s myšlenkou základního příjmu údajně pohrávají, avšak někteří prominentní ekonomové z rozvinutých zemí varují, že takový projekt je z finančního pohledu křiklavě nereálný. Například ve Spojených státech by dávka pro dospělého ve výši 10 000 dolarů ročně – což je méně než oficiální hranice chudoby jednotlivce – za současného systému vyčerpala téměř všechny federální daňové příjmy. Snad právě tato aritmetika přiměla švýcarské voliče k tomu, aby v referendu konaném na začátku června tuto myšlenku drtivou většinou hlasů odmítli.
Ale co nízkopříjmové či středněpříjmové země? Základní příjem může být fiskálně realizovatelný – a samozřejmě i sociálně žádoucí – v místech, kde je práh chudoby nízký, stávající sociální záchranné sítě děravé a jejich správa drahá.
BERKELEY – Stará myšlenka rekonstrukce sociálního státu zavedením ničím nepodmíněného všeobecného základního příjmu uchvacuje v poslední době pozornost celého politického spektra. Na levici ji považují za jednoduchou a potenciálně komplexní protilátku proti chudobě. Na pravici ji pokládají za způsob, jak zlikvidovat spletité sociální byrokracie a současně naplnit některé závazky sociálních transferů bez podstatného oslabení motivace k práci. Zároveň by mohlo jít o určitou pojistku proti tolik obávané budoucnosti, kdy v mnoha sektorech nahradí zaměstnance roboti. Může však tento systém skutečně fungovat?
Prozatím se tato otázka řešila převážně v rozvinutých zemích – a čísla nevypadají slibně. Kanada, Finsko a Nizozemsko si dnes sice s myšlenkou základního příjmu údajně pohrávají, avšak někteří prominentní ekonomové z rozvinutých zemí varují, že takový projekt je z finančního pohledu křiklavě nereálný. Například ve Spojených státech by dávka pro dospělého ve výši 10 000 dolarů ročně – což je méně než oficiální hranice chudoby jednotlivce – za současného systému vyčerpala téměř všechny federální daňové příjmy. Snad právě tato aritmetika přiměla švýcarské voliče k tomu, aby v referendu konaném na začátku června tuto myšlenku drtivou většinou hlasů odmítli.
Ale co nízkopříjmové či středněpříjmové země? Základní příjem může být fiskálně realizovatelný – a samozřejmě i sociálně žádoucí – v místech, kde je práh chudoby nízký, stávající sociální záchranné sítě děravé a jejich správa drahá.