2

Jak odvrátit odliv lékařských mozků z Afriky

OXFORD – Kolem ugandského plánu vyslat téměř 300 zdravotníků na Trinidad a Tobago panuje pochopitelné zděšení. Plán údajně počítá s vysláním čtyř z 11 registrovaných ugandských psychiatrů, 20 z 28 radiologů a 15 z 92 pediatrů. Výměnou za to pomůže karibská země (která má dvanáctkrát vyšší poměr počtu lékařů k počtu pacientů než Uganda) využít nedávno objevená ropná pole v Ugandě.

Ugandské ministerstvo zahraničí tvrdí, že dohoda je součástí jeho mandátu podporovat zájmy země v zahraničí prostřednictvím výměny kvalifikace a technologií a současně je to příležitost vydělat zahraniční měnu zaměstnáním ugandských občanů v zahraničí. Mezinárodní dárci Ugandy o tom však nejsou přesvědčeni; Spojené státy vyjádřily značné obavy a Belgie pozastavila rozvojovou pomoc ugandskému zdravotnickému sektoru.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Dva moji přátelé, gynekolog a pediatr, si podali přihlášku. Kdybych s nimi ještě pracoval v Ugandě, možná bych i já cítil pokušení připojit se k tomuto exodu. Ugandští zdravotníci jsou talentovaní a vysoce kvalifikovaní. Často však pracují v otřesných podmínkách a za obrovských osobních obětí. Není tedy překvapivé, že jsou deprimovaní a hledají profesionální příležitosti jinde. Vědí, že současný stav je neudržitelný a něco se musí změnit.

I já jsem to věděl. V roce 2009 jsem měl nakročeno k tomu, abych se stal teprve šestým neurochirurgem v Ugandě – pracoval jsem v Mulagské národní nemocnici, což byla hlavní terciární instituce v zemi. Někdy jsme museli rušit velké operace, neboť nefunkční kanalizační systém na operačním sále vracel odpad zpět do sterilního prostředí. Trpěli jsme vážným nedostatkem personálu. Jednou jsem byl kvůli řadě po sobě jdoucích nočních služeb tak unavený, že jsem se nedopatřením píchl jehlou, jíž jsem odebíral krev HIV pozitivnímu pacientovi. Měsíc jsem podstupoval antiretrovirální léčbu s názvem Post-Exposure (PEP) a kvůli vedlejším účinkům tohoto léku jsem si musel vzít volno. A aby úzkosti nebylo málo, vláda nám tehdy odložila vyplácení mezd – a nebylo to poprvé.

Dohoda mezi Ugandou a Trinidadem a Tobagem porušuje globální kodex Mezinárodního náboru zdravotnického personálu Světové zdravotnické organizace, jehož cílem je zabránit najímání personálu ze zemí s kritickým nedostatkem zdravotníků. Ugandský mozkový trust s názvem Institut pro výzkum veřejné politiky označil tento plán za „státem posvěcený odliv mozků“ a ve snaze donutit vládu k odvolání tohoto rozhodnutí ji nechal předvolat k soudu.

Faktem ovšem je, že Uganda možná nevědomky objevila novátorskou politiku. Bude-li plán náležitě proveden, mohly by z něj mít prospěch zdravotnický sektor i celá země, neboť by vedl k vybrání dalších prostředků, posílil by kvalifikaci a motivaci zdravotníků a vytvořil model pro zapojení diaspory. Další rozvojové země čelící podobným problémům s udržením zdravotníků by se mohly z ugandských zkušeností poučit.

Tento typ masového náboru by samozřejmě mohl mít velký nepříznivý dopad na zdravotnické systémy rozvojových zemí. Zároveň bychom si však měli uvědomit, že není rozumné poutat zdravotníky řetězem k selhávajícímu systému. Musí existovat způsob, jak podnítit lékaře k tomu, aby přispívali ke zdravotnickému systému své země, a současně jim nabídnout příležitost k dosažení jejich osobních a profesních cílů.

Abychom toho dosáhli, musela by přijímající země souhlasit s tím, že bude najímat zdravotnické profesionály výlučně prostřednictvím vlády. Vysílající země by pak mohla zdaňovat zahraniční příjem svých zaměstnanců a používat tyto výnosy k rozvoji svého zdravotnictví.

Jakákoliv dohoda by navíc měla výslovně požadovat poskytování příležitostí ke vzdělání a profesnímu rozvoji pro rekrutované zdravotníky. Přijímající země by mohla otevřít své lékařské fakulty a zdravotnický výcvik novým rekrutům nebo pomoci platit zdravotnické vzdělávání a stipendijní fond v domovské zemi. Rozvojové země typu Ugandy by tímto způsobem mohly nejen vyškolit více profesionálních zdravotníků, ale také získat prostředky potřebné k vysílání pracovníků do zahraničí za účelem výcviku.

Dopad takových programů může být dalekosáhlý, protože nedostatek profesionálních zdravotníků se neomezuje na subsaharskou Afriku. Vzhledem k tomu, že tolik kvalifikovaných lékařů emigruje do Velké Británie a USA, trpí zbytek světa včetně rozvinutých zemí obrovským odlivem lékařských mozků. Zhruba 35 000 řeckých lékařů emigrovalo do Německa, zatímco Bulharsko „krvácí doktory“ – každoročně ztratí až 600 lékařů (to se rovná počtu absolventů lékařských fakult v zemi za celý rok).

Rozvojové státy však čelí největším problémům. Osmdesát procent zemí, kde je koncentrace kvalifikovaných zdravotníků nižší než 22,8 na 10 000 obyvatel, se nachází v Africe a dalších 13% jich leží v jihovýchodní Asii. Důsledky tohoto nedostatku byly jasně patrné během nedávné krize kolem eboly v západní Africe.

Fake news or real views Learn More

Problém je v tom, že takzvaný odliv mozků v Ugandě a jinde není příčinou této nouze o zdravotníky. Je to pouze příznak zdravotnických systémů, které se už nacházejí v krizi. Konečným řešením není odrazovat profesionály od práce v zahraničí, nýbrž zajistit lepší výcvik a vhodnější pracovní podmínky. Pak se my, profesionální zdravotníci, budeme moci soustředit na svůj bezprostřední úkol: poskytovat našim lidem zdravotní péči.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.